Zápisník zbytečných objevů  
Kam se dosud nikdo nevydal...
Menu:
Československo 1968 - Krym 2014
184639
  Povídky  
  Jiné texty  
  Smajlíky  
  Atevština - Ragi  
  9 beden  
  Linky  
  Archív  
   Vykecávátko   


Co je nového:
 Foto: Silvestr
 Foto: Různé 14/IV
 Foto: Vrak křižníku Přátelstwí
 Foto: Krtkovi a S0f
 Foto: Podzimní Skalice
 Foto: Podzimní Suchá
 Foto: Různé 14/III
 Foto: Holedná
 PrtSc: Orion
 Foto: Postapo 2274
 Foto: Tristan into Wastelands
 Foto: BigBíteš
 Foto: Pera
 Foto: Různé 14/II
 Povídka: Rýč
 Foto: Různé 14/I
 Foto: V Horní Suché
 Foto: Výlet na Babí lom
 Foto: Máslo 2
 Foto: Operace Tristan 1
 Foto: Různé 13/IV
 Foto: Domácí máslo
 Foto: Velká brahmíní kalba
 František cíleně uchopil do ruky předmět.
 Článek:Dámské klobouky III
 Článek: Dámské klobouky II
 Článek: Dámské klobouky I
 Článek: Úvahy o psaní
Beatrice Skyrimská
 Screenshoty ze Skyrimu: Beatrice
 Foto: Steak
 Foto: Sbírka šatstva
 Foto: Renovace klobouku
 Foto: Sbírka baretů
 Foto: Brnzosraz
 Foto: Různé 13/III
 Foto: Staré rodinné snímky
 Článek: Klobouky X
 Screenshoty: OS
 Článek: Klobouky IX
 Článek: Klobouky VIII
 Článek: Klobouky VII
 Článek: Klobouky VI
 Článek: Klobouky V
 Článek: Klobouky IV
 Článek: Klobouky III
 Článek: Klobouky II
 Článek: Klobouky I
 Zpěvník: Botanický (malý)
 Zpěvník: Různé
Brahmíní avatar.
 Zpěvník: Klasika
 Zpěvník: Metal
 Zpěvník: Alphaville
 Povídka: Láskyplný příběh na kozí farmě
 Foto: Sněžka
 Foto: Různé 13/II
 Foto: Různé 13/I
 Komiks: GyKomX
 Komiks: Četa k odpisu
 Foto: Mariahuta
Chekotay na DeviantArtu
 Foto: Bigbíteš
 Foto: Velká brahmíní pařba
 Foto: Zombík přežití
 Foto: Výlet do Ráječku
 Foto: Výlet údolím Říčky
 Foto: Devadesátiny babky Mariky
 Foto: Wejście na Gigule
Miniaplikace
  Foto: Boží muka, pomníky a památníky
  Foto: Sbírka militarií
  Foto: Houby
  Nový projekt: 9 beden
  Foto: Různé 12/IV
  Foto: Ohlédnutí za dekádou
  Článek: Domácí vína   Foto: Podzimní Zombie kemp
  Foto: Tínina svatba
  Foto: Různé 12/III
  Foto: Podzimní Bíteš
  Foto: Letní zombie kemp
  Foto: Havířovské plakáty
  Foto: Různé 12/II
  Foto: Víkendovka v Karpatech
  Foto: Tvardíkovy šedesátiny
  Traktát: Kolik lidí je třeba na jednu knihu?
  Foto: Den Země na Rychtě
  Foto: Různé 12/1
  Foto: Svatební show
  Foto: Svatba
  Foto: Šnečkova kolaudace
  Foto: Librex
  Foto: Střelnice Velká Bíteš
  Foto: Výlet k Vikyiným rodičům
  Foto: Den s Igráčkem
  Svatba
Hustě, more, Skyrim!!
  Foto: Domácí kuchyně
  Foto: Letošní mykonálezy
  Foto: Různé 11/4
  Foto: Různé 11/3
  Foto: Střelnice
  Foto: Východní Čechy

[151123] Zasedá soud literární nespravedlnosti
Tak mi vyšla první věc na papíře, a to takovým tím běžným způsobem, ne jak když Ssyx tiskne Říšskou orlici a rozdává ji cizím lidem. Je to krátká povídka K jaderným konfliktům se kočky bla bla bla bla bla, takový lehký úkrok stranou od obvyklého syžetu, zasazený v klasickém falloutím vesmíru. (Představena je v Archivu 6.)
   Bože, je 23:11! Je mi zima a jdou po mě vlci.
   Zpět k povídce. Vyšla tedy ve sborníky Čas šelmy, což měl být jakože sborník českých postapo povídek, ale jsem tam patrně jediný, kdo píše postapo, takže jsem hodně zvědavý, co se z toho vyvrbí. Na lavici obžalovaných sedí z toho důvodu, že ji rozhodně nepovažuji za vhodnou reprezentovat českou PA scénu. Je to úlet. Nedá se o ní říct "jo, v letech 2002 - 208 takhle Čechoslováci protě to postapo viděli". Neříká nic o domácím postapu. Přesto je ve sborníku.
  Na posici žalobce stojí tahle povídka proto, že vyjít v knížce s tak ohavnou obálkou si přeci jen nezasloužila.
  Soud zasedá dalším přelíčením. Největším mým počinem uplynulých dvou let je Vltava, román o šesti stech čtyřiceti normostranách. Přesto mě víc dostala povídka Krátký a explosivní příběh Lászlo Fernséhena, taková zábavná i poučná sranda z templářského prostředí, napsaná na psacím stroji v jediném exempláři a bez přípravy. Byl to velmi zvláštní zážitek. A ten strach, že by se mohla ztratit...!
  V předsíni ještě sedí Novotného Valhalla, ale už nemám sílu cokoliv psát.


[150603]
Seděl jsem tuhle v hospodě ve Žďáru, pil nedobré pivo a četl ještě horší knihu (loňského Mloka, nebýt Tíny, tak je to marné číst) a tak na půl ucha poslouchal televizi, zrovna se jela formule jedna. Do čela se dostal henten Raikonen a já si uvědomil, že když jsem se koukal na F1 snad ještě na základce, tak to bylo vždycky takové to první místo Schumacher, druhé místo Raikonen, zbytek se měnil. A dneska je Schumacher v limbu, ale Raikonen stále jezdí. Hokej nám pořád zachraňuje Jágr a fotbal zase Čech. Je to taková připomínka: Můj svět se zcela změnil, já sám se výrazně změnil, ale ve skutečnosti je můj subjektivní čas jen výrazně urychlen oproti konsenzuálnímu.
  Společenská rubrika: Hanka B. se vdala, udělala státnice z angličtiny a každým dnem čeká dítě. Adam staví dům a každým dnem čeká druhé dítě, dcerku. Krtek má dcerku na krku a současně rekonstruuje dva domy - jeden, aby mohl vrátit a druhý, aby se do něj mohl nastěhovat. Moje mladší sestřenice se nevdala, ale dům už postavila a kluka má o facku staršího, než já. Moje starší sestřenice nedávno povila pátou ratolest, kterou již považuje za poslední. Trochu tím snižuje rodinný průměr, ale po třech císařech už se tomu nedivím. No, stačilo.
  Politická rubrika: Ruská invaze na Ukrajinu dopadla asi tak, jak jsme na brahmíně hádali. Dozvěděli jsme se, že ti týpci, co jeli do válečné zóny s mobilama a kamerama a postují zprávy na FB a Twitter přímo z bojů, jsou státem placené nástroje imperiálního korporatismu, zatímco ministr Sovětského svazu je aleternativní médium, takže musí z princpiu věci tvrdit vždy pravdu. To ale není novinka, když uvážíme, že už na Majdanu byli kluci ve větrovkách a šátkem přes obličej špičkově vybavenými a vycvičenými agenty CIA placenými Izraelem, zatímco družstva lidí ve vojenských zbrojích s vojenskými pojítky, operující v ulicích Kyjeva v dokonalé součinnosti, jsou dobrovolníci a důchodci bránící zemi před rozvratem. Tak jo. Už je to tady zase. Jeďte se podívat do Gliwic dříve, než Gliwice přijedou k vám.
  Literární rubrika: Dopsal jsem Vltavu. Celý projekt - vyjma finálního díla, samozřejmě - je k dostání na DA. Až to projde korekturou, tak to vydám. Momentálně je korektura v první fázi z dvanácti plánovaných.
  Gurmánská rubrika: Nejlepší pivo mez Gelnicou a Dukovany mají v Ostravě-Svinově v nádražce. To je opravdu jak křen. Dát si tam alespoň jedno malé na stojáka je zkrátka povinnost. Ale pozor: Justy právě stáčí svůj Alicorn, tak uvidíme, třeba to bude zajímavé. Co se týče černého piva, doporučuji pivovar z Rožňavy. Na druhou stranu, fakt netuším, kde se dá sehnat na téhle straně hranic.


[140925]
A když už jsem zmínil pana profesora Aijndeerse van Pitchena, zjistil jsem, že kromě přednášky v prosinci 2011 měl v Brně také poster na Zoologických dnech již v únoru toho roku. Abstrak najdete zde na straně 242. Je to každopádně zajímavé čtení rozšiřující obzory.


[140915]
Světovým tiskem otřásla v uplynulých dnech informace, že (nejen) svým přelomovým dílem známý vědec, pan profesor Aijndeers van Pitchen, se oženil. Pan profesor van Pitchen hostoval v Brně dvě přednášky, z nichž jednu (v roce 2011) jsem vyslechl. Druhou navštívila žena. Svým přednesem, mimochodem, zcela uchvátil obecentstvo a předčil i papežského nuncia, jenž zde hostoval v roce předchozím. Možná se tážeš, laskavý čtenáři, proč že se zde na svém osobním webu zaobírám bulvárem ze světa vrcholové vědy. Inu, van Pitchenova svatba jako by byla mementem tohoto roku, kdy se ženila celá má generace (která to ještě nestihla doposud), kupříkladu o týden dříve Smejki a za měsíc Zuzka S. Říkat si "Měl jsem svatbu ve stejný rok, jako ten slavný van Pitchen!" je sice domýšlivé, ale zase se to dobře pamatuje. (A ne jako to mám já, brali jsme se, ani nevím kdy... tuším někdy na jaře...)
  Tak tedy, van Pitchen je v chomoutu. Nebude již nadále věčně ležet v šenku, leč v mladé Schenkové. A z našeho Departement of Volvox Biology zní zdravice: "Oženil se starý pán, ženu nechal milovat nám!"


[140706] První povídka z letoušních Vidoucích
Vidoucí je taková ta literární soutěž, jak vám už na první stránce vypálí oči nejohavnějším nadpisem na Internetu. Pořád je to ale jedna z posledních přežívajících starých soutěží, a tak tam z nostalgie sem tam něco pošlu. Občas se mi i vrátí nějaké hodnocení. Letos to byly dvě povídky a protože ani jednu nepovažuji za natolik dobrou, abych ji poslal do nějaké skutečné soutěže (a tedy ještě držel její zveřejnění), tak vám je zde představím. Začneme Rýčem. Pokud máte pocit, že už tady něco takového bylo, tak ten pocit je správný. (Jen netuším, proč jsem ten první Rýč ještě nezveřejnil natrvalo. Napravím.) Nuže, tento rýč neobsahuje Daniela Gwóźdze, nýbrž Bronislawa Rohlenku a odehrává se ve světě Harryho Pottera. Však také pracovní název zněl "Harry Potter a Loiseleuria procumbens". Napřed tedy hodnocení (samozřejmě obsahuje spoilery):

Ne
Jakožto satirická fantasy nebyla tato povídka nikterak třeskutě vtipná, ale nadsázka plula mezi řádky celého vyprávění. Zároveň dávám plus za odvahu poslat do soutěže povídku s harrypotterovskou tématikou. Ač se mi to ze začátku nezdálo, tak se z Bronislawa vyklubala sympatická postava vraždící nebohé smrtijedy. Návaznost na potterovskou ságu mi přišla, že sedla a nezanechala mi v ústech pachuť nějakého příštipkaření. Proč o této povídce přemýšlím, zda ji poslat do dalšího kola anebo ne, je asi proto, že mě povídka dostatečně netáhla dějem a pointa mi prohučela kolem hlavy, aniž by mě nějak více oslovila.

Ne
Porotce nezadal slovní hodnocení

Ne
Bronkovo prosekávání se neschopnými čaroději nemá žádné grády, protože mu nikdo nedokáže aspoň trochu zajímavě vzdorovat. Takový Lobo ve vesmíru Harryho Pottera. Pro mě bohužel velká nuda.

Ne
Človeče, veď vám tam chýbajú postavy a dej! Zostal akurát opis udalostí. Ak sa to vyskytuje na celej prvej stránke 4,5stránkového textu, niečo je principiálne zle. To niečo sa nazýva štruktúra príbehu. Postavy majú medzi sebou konflikt a ten riešia. Inak, za fanfikciu chválim. Pre začiatok je dobré využiť existujúce postavy s ich zavedenými životopismi a charakterizáciami, svet, ktorý už funguje a netreba ho vymýšľať a charakterizovať. Ale nevyužili ste to. Je to chabá vyvražďovačka bez akéhokoľvek deja alebo aspoň atmosféry.

Ne
Porotce nezadal slovní hodnocení

Ne
Porotce nezadal slovní hodnocení

nehodnotím
Porotce nezadal slovní hodnocení

Ne
Porotce nezadal slovní hodnocení

Nevidoucí
Bohužel pro vás má tenhle text snad všechny prvky, které v povídkách nesnáším: bezúčelné násilí, prvoplánová řachandovitá pseudovtipnost, fanfikce. Navíc to vlastně o ničem není - přišel jsem, viděl jsem, rozmlátil jsem rýčem.

Ne
Fanfikce a ještě k tomu parodie? Ne, děkuji!

Nevidoucí
Táto fanfikcia je celkom dobre napísaná, príšerne absrudná, komicky zlá a vôbec jasný kandidát na Nevidoucího. Užite si, že ste porotkyňu rozosmiali na dlhé minúty.

A nyní hodnocení hodnocení:
  Soutěž Vidoucí je zvláštní tím, že tam (přinejmenším v prvním kole) nečtou všichni všechno, takže výsledky nejsou porovnatelné. Teda, když vám všichni řeknou "Ne", tak to asi není co řešit, ale u hraničních případů to zamrzí. A jak je vidět výše, ani z těch, kteří četli, ne každý hodnotí. Překvapil mě zvláštní status stupně hodnocení "Nevidoucí", který je v jednom případě na úrovni "vše, co nesnáším a nuda" a ve druhém případě "celkem dobře napsané, rozesmál jste mne na dlouhé minuty". Dále je vidět, že sága HP není prostě jen další dobrá fantasy, ale svatá kniha, na kterou se nesahá a už vůbec se neparodizuje. Jedinou mou šancí tedy zůstává psát parodie na díla, které zná málokdo. Jinak asi není co dodat, snad jen, že když napíšu prvoplánovou absurdně násilnou vyvražďovačku a je mi sděleno, že jsem napsal prvoplánovou absurdně násilnou vyvražďovačku, tak mi to neřeklo mnoho nového. Inu, pro hodnotícího je vždy trochu obtížné vymanit se z pout prizmatu "já bych to napsal takhle" a jak moc se to podaří nám uvidíme za pár měsíců při hodnocení Brahmíního vemene.
  Tak a teď tedy konec spoilerů a zde ona povídka: Rýč (PDF;55kiB).
  K poslechu dnes nabídnu Blind Guardian - Wheel of Time (Orchestral Version). K téhle muzice jsem se dostal jako slepý k... ech, blbý vtip.


[140621]
Tak si pustíme Rose Tattoo a jdem se podívat na dětská nosítka. To je taková ta věc, která se nosí namísto taktické vesty na hrudi a nosí se v tom potomci. Velký, ba přímo zásadní problém všech nosítek je v tom, že ačkoliv zabírají místo taktické vestě, nenahrazují ji - nejsou vybavena ničím, čím by mohly vestu nahradit. Žádné kapsy, žádné popruhy, MOLE očka, záchytné body pro ALICE klipy, dokonce ani očka na ruční granáty, což je něco, co už dneska má prakticky každý turistický bágl. Takže naložením potomka přijdete prakticky o veškeré možnosti uložení důležitých věcí po ruce. Celkem průser, ale bude hůř.
  Za začátku jsme používali nosítko BabyBjörn, které docela dobře sedělo na zádech i na prsou, bylo sice bílé (později už ne tak moc, když jsem se v tom párkrát kdesi vyválel), ale mělo velkou výhodu: Pevný zadní díl, který rozložil tah po velké ploše rovnoměrně. Popruhy byly měkké, ale střízlivě. Co je však hlavní: Všechny ovládací prvky byly soustředěny na jedné straně, takže když jsem měl nosítko na prsou, mohl jsem vše potřebné pozapínat sám, pod zrakovou kontrolou. Nevýhodou byl úzký sedací pás, to znamená, že dítě sedělo s nohama u sebe a patrně ne moc pohodlně, protože v tomhle nosítku spalo jen výjimečně.
  Takže jsme přešli na nosítko Kibi. Výhodou je česká výroba, nevýhodou je, že to dělají Češi, takže dodací lhůta je stejná, jako kdybychom to objednávali z Hongkongu. Na výběr opět nejsou žádné vyhovující barvy, všechno je veselé a barevné, jako by se nošené děcko umělo obrátit naruby a podívat se na svůj obal zvenčí. Sedací část je široká, takže děcko sedí pohodlněji (a asi i zdravěji, nevím) a víc spí. Což je samozřejmě dvousečná věc, neboť dítě spí, zatímco rodič nikoliv. Popruhy jsou široké a bohatě měkčené, takže souběžné nošení batohu není už tak pohodlné. Oproti předchozímu nosítku toto má kapuci stínící děckou hlavičku před měkkým zářením. Materiál není tak bohatě perforován, takže není tak vzdušný; BabyBjörn je z polyesteru, Kibi z bavlny. Obě nosítka jsou široce polohovatelná. U Kibi mne tedy hodně překvapil názor prodavačky, že si podle velikosti dítěte mám posouvat nahoru a dolů bederní pás. To je trochu hloupost, protože když budu mít bederní pás na žaludku, tak to je houby bederní pás, to už tam nemusím mít nic. Velké mínus Kibi je fakt, že ovládací prvky jsou rozmístěny rovnoměrně po celém nosítku, což od uživatele vyžaduje, aby měl údy a zraky rozmístěné stejně rovnoměrně. Nasoukat si děcko na prsa vlastní pomocí už není tak snadné, a když se to i povede, tak hlavní zapínací popruh je na zádech. Když je prcek vepředu, tak zcela vyplní manipulační prostor, takže jej nosím na zádech, kam mi ho samozřejmě musí navléci Viky. A protože průzkumácký bágl je vysoký a na prsou mi sahá po bradu, nosím jej křížem a vypadám jako Kuba Custeau s prototypem akvalungu blahé paměti. Protože se kšíry neupínají ke společnému centrálnímu prvku, a protože jsou tak široké a tak měkké, nesedí tak dobře jako u BB.
  Oproti šátku je dítě uloženo mnohem volněji. Oproti šátku se také Kibi zapíná mnohem jednodušeji a podstatně rychleji. Na druhou stranu se v nosítku mnohem více mele. A co se týče proklamované větší spokojenosti, tak je fakt, že když do Kibi vložíte spokojené mimino, bude spokojené. Když tam uložíte nespokojené mimino, budete mít thajskou kickbox masáž zad zdarma. V případě prsou pak taky solidní modřiny. A oproti šátku víc otlačené nosné popruhy na pokožce. Nosítko Kibi je také možno propotit, a to jak ze strany nositele, tak ze strany dítěte, zvláště když teploměr vyleze nad dvacet a zavládne bestiální horko, jaké je v těchto zeměpisných výškách tak časté.
  Takže, chcete nějaký verdikt? Je lepší klokánka BabyBjörn, ergonomické nosítko Kibi (a všechna ostatní nosítka Kibi podobná, to jest asi všechna) nebo šátek? Ale co, vždyť jde jen o děcko, kupte si, co bude mít hezčí barvu.
  V devadesátých letech si jeden neonácek v Chicagu přečetl noviny píšící o nacistických demonstracích (oni to v té Americe mají tak trochu víc na háku), načež si povzdechl: "Jak mám věřit novinářm, co píší o válce v Zálivu, když vidím, že píšou nepravdy o tom, co se děje pod mými okny." Což se stalo tak trochu bonmotem a tak trochu to shrnuje vývoj Sedmé velmoci. Ve druhé dekádě druhého tisíciletí po Kristu se k tomu přidal další povzdech: "V roce 2001 jsme si říkali, že se z bloggerů stanou novináři. V roce 2011 se z novinářů stali bloggeři." Takže je dnes naprosto normální, aby Lidovky k článku o havári Su-37 přilepily fotku startující izraelské F-15. Na iDnesu mají tu slušnost, že v závěru složitějších článků požádají čtenáře, pokud o tom ví více, aby napsali do diskuse, nebo ještě lépe, mailem autorovi článku. Který jej postupně vylepšuje.
  Tuhle pan Peňás je sice blogger, ale taky "osobnost LN". Jeho článek o Karviné mne trochu zvedl ze židle, neboť se mu podařilo kreativně minout vše podstatné a vypíchnout pár vedlejších drobností. Což v případě Karviné není úplně snadné. Horší je, když celý ten článek zavání hrubou manipulací. Pasáž o houpajících se lukách bych si asi odpustil. Ano, jsou zde takové - ovšem mnohem víc houpajících se trávníků najdeme v Krkonoších. Není to dáno poddolováním, ale podmáčením; což dá rozum, protože nadloží je tři sta dvacet metrů a to nerozhoupete ani v botkách od Dr. Martense. A pokud si z Karviné odpustíte Ráj, Nové město, Důl ČSA a křivý kostel se starým hřbitovem, tak to už jste rovnou mohli zůstat v Brně. Obdobně narážky na Těreškovovou jsou trapné; ne že by nebyla pravda, že se má docela dobře - na někoho, komu se podařilo zničit si celý život. Posledních dvacet let se věnovala charitě, mimochodem.


[140616]
Jak mí nejbližší dobře vědí, píši teď Vltavu - cosi, co začalo jako military sci-fi povídka, ale již se to rozrostlo do politfiction psychologického dramatu v rozsahu románu. Posádka československého hvězdného křižníku tam má jisté trable s časovými posuny a hlavně s tím, že jim kde kdo na potkání lže a dobrat se pravdy není snadné. Co pravdy - už jen zjistit dnešní datum není žádná sranda. Přemýšlel jsem, jak by asi tak mohl člověk zavřený na blíže neurčitelný stav do izotropní plechovky zjistit, jak si má posunout hodinky podle něčeho opravdu objektivního, co leží mimo tu plechovku a nelze tím pohnout. Samozřejmě jsou tady takové věci, jako oběh Slunce po jeho orbitě, ale tuto cestu jsem si zase zatarasil jinou úvahou, když jsem se během konstrukce pseudofyziky hyperprostoru sám sebe ptal, jestli má smysl řešit tyhle posuvy. Nemá. Ve Hvězdné bráně je taky řešili jen ve filmu a v první sérii, pak se na to vybodli. Ono by to totiž přineslo víc problémů, než by to vyřešilo, a psát až takhle hard sci-fi jsem v úmyslu neměl. Takže jsem skončil u Luny a řekl jsem si, že by se přece dal změřit její pád do gravitační studny Země a z tohoto posuvu odpočítat roky. K mému překvapení - které by jistě bylo menší, kdybych nebyl debil, na škole dával pozor v hodinách elementární fysiky a projednou aspoň trošičku přemýšlel o světě, v němž žiji - Měsíc k Zemi nepadá, ale se od ní vzdaluje. Ze důvodů zřejmých. Takže jsem vymyslel scénu, v níž Vltava změří vzdálenost a určí čas; později jsem se rozhodl ji zcela vypustit, ale to je fuk, navržená byla. Včera jsme jeli na rodinnou sešlost do Ždáru nad Sázavou, kde jsem si v antikvariátu pořídil další kousek od Smeny do své sbírky - a v povídce Jamese Blishe Obyčajný čas jsem narazil na přesně tutéž úvahu. Hrdina po návratu od Proximy Centauri, poté, co při rychlosti 22,5 c zažíval různé časové fluktuace, potřebuje změřit čas a tak teleskopem loví Zemi s Měsícem a zkouší odečíst vzdálenost, než si uvědomí, že kdyby se skutečně odchýlil od stanoveného plánu, jeho hvězdolet by doletěl na místo, kde Slunce bývalo, než je jeho orbitální rychlost odnesla pryč, že ano. Jaká zatracená náhoda, že 28 let nic a najednou v rozmezí 14 dní potkám dvakrát stejný nápad?! Trochu mě to děsí. Mimochodem, ty rychlosti a relativita jsou zákeřné, to si takhle hvězdolet vyletí z hyperprostoru s driftovou rychlostí šedesát tisíc kiláků za hodinu, ale protože visí kdesi v hlubokém vesmíru a k nejlbližší nemovitosti to má desítky světelných let, tak na tom vůbec nesejde. Ale pak vyletí se stejnou rychlostí na hranici soustavy a má manévrovat ke styku s jiným tělesem - a to si ale manévrujte, když svištíte třetí kosmickou rychlostí! S nějakým trapným asymetrickým dimethylhydrazinem si můžete leda tak pšouknout. Takže prostě víc to FI, než SCI.
  Jinak chci ještě poznamenat, že jsem ani jednou svou povídkou neuspěl v soutěži Vidoucí a i tu, co mi prošla do druhého kola, mi ukradl nějaký Pochva. Tak nevím.
  Nemáte co číst? Tak tady je jeden článek o tom, jak to tedy ve skutečnosti je s tou brannou povinností a odvody: OnWar: Rádio Jerevan na Nově.


[140421]


[140311]
Víte, nejhůř je na tom vlastně pan Obama. Půlka Evropy mu spílá za to, že atomovkama bombarduje nevinné hladovějící ruské děti hrajícíc si v Artěku - a druhá půlka Evropy mu spílá za to, že to nedělá. Že nedělá vůbec nic.


[140308] Dvourychlostní Evropa
Ano, dneska o Krymu. Je to právě týden, co jsem seděl u kompu a nevěřícně zíral, co se to děje. Po dřívějších zkušenostech s českými novinami jsem zamířil rovnou do Gazety Wyborcze, která už samozřejmě situaci monitorovala s přibližně čtvrthodinovou aktualizací. Rychlost novinek se zvýšila až asi na 1 zprávu co 3 minuty ve chvílích největšího napětí, bylo šílené to stíhat a já jsem dnes zjistil, že můj smysl pro češtinu je vážně narušen. Kromě rychlosti a obsažnosti polských médií (události prezentované na GW v 21 hodin večer se na Lidovkách objevují tak v 11 dopoledne následujícího dne, popřípadě až napozítří) jsem byl zaplaven také polskou mentalitou a polským vnímáním invaze. Když jsem se po čtyřech dnech podíval na český internet, byl jsem dost v šoku - Češi to berou dost lehkovážně. V Polsku se k věci vyjadřují armádní špičky a celý batalion univerzitních znalců, opozice se smířila s vládou a premiér Tusk praví, že toto je nejvážnější krize, s níž se Polsko musí utkat od doby vyhlášení nezávislosti. Celou polskou politikou rezonuje memento září 1939. V Česku se naopak velmi pilně vymýšlejí důvody, kterými si můžeme omluvit, že nic neděláme. Pozor! Poláci mají také relativisty píšící do diskusí blbosti, ale mají jich podstatně méně, než Češi. Kdyby v Polsku ministr obrany veřejně řekl, že Rusko si nejspíš vezme, co chce, a my s tím nic nenaděláme, tak by patrně letěl. Ne proto, že by to nebyla pravda. Ale protože člověk vedoucí takovéhle řeči nemůže být MO země, jejíž vojáci prováděli jezdecké útoky proti tankům.
  A tolik bylo řečí o dvourychlostní Evropě: o bohatém severu a chudém jihu. A nyní vidíme, že ono existuje také dělení na rychlý východ a laxní západ, protože v době, kdy ruské jednotky (nebudeme si hrát na putiniádu, byli již identifikováni jak jednotliví vojáci, tak celé jednotky pravidelné armády Ruské federace - a například 7. gardová výsadková divize si užila už obsazování ČSR v roce 1968) obsazovaly vládní a vojenské instalace na Krymu, EU teprve rokovalo o datu, kdy bude rokovat o situaci. A co je nejvíce tristní: Je zřejmé, že si Putin celou dobu nechával otevřená zadní vrátka, aby mohl kdykoliv vycouvat z akce. Díky tomu také postupoval velmi pomalu (když si vezmete, že Dolfi obsadil Dánsko za jediný den, a to měl 3/4 armády na koních a Dánové se bránili). Kdyby v pondělí ráno přibyly na Krym pořádkové síly zemí V4/EU (na pozvání Ukrajinské vlády), patrně by rusové zmizeli jako pára nad hrncem.
  Takže máme dělení na váhavce a akční, a to není nic nového. Normálně to ani není nic špatného, to mi můžete jakožto člověku, jenž potřeboval 15 let, aby pochopil, proč jsme se v osmatřicátém nebránili, věřit. Něco jiného je ale upadnout do náruče totálního relativismu porovnávajícího všechno se vším neváženě jen za účelem ospravedlnění vlastní pohodlnosti. Je mi blbě, když slyším výroky jako "A v Kyjevě taky bili policajty; A co ta Amerika dělá v Sýrii (no to by mě zajímalo)" nebo "Krym byl po staletí ruský". I kdyby tyto argumenty (tato třída argumentů) byly správné, jako že nejsou, nestojí na stejné úrovni, jako fakt prolhané, vypočítavé, dlouhé roky promýšlené agrese proti mírumilovné zemi, která ani nemá pořádnou armádu. Odbočím: Ti chlapci na Krymu, kteří stále odmítají vydat klíče od svých základen - a které možná právě v tuhle chvíli bijí specnazáci - mají můj obdiv. Nevěřil jsem, že vydrží týden. Dával jsem jim tři dny. Ale i kdyby všichni byli odhodlaní frajeři, tak nemají šanci, protože proti nim stojí nejenom armáda o dvacet let modernější, ale především její elitní jednotky. Je to, jako by lovci teroristů ze 601. skupiny speciálních sil generála Moravce napadli vojáky Aktivních záloh AČR na táboře. Zpátky k hlavní linii: Další třída lamentací obsahuje naprostou relativizaci jakýchkoliv národnostních, cvilizačních, morálních měřítek. "Má Západ vůbec do toho co mluvit?" a "Co my můžeme vědět, měli bychom je nechat, ať si to rozhodnou sami." To už je úplně napřesdržku.
  Už delší dobu jsme věděli, že Evropa je neschopná vést zahraniční politiku, neboť má plné ruce práce se svým vnitřním politikařením. Teď se to ale provalilo a následky budou, obávám se, velmi nepříjemné. Rusko si může vzít, co chce. Írán se svého jaderného programu nevzdá. Jakákoliv dohoda se štemplem EU je jen cár papíru. A Velká Británie podruhé zapřela vzdálený národ kdesi v Evropě, k jehož obraně se smluvně zavázala.
  Ukrajina je jen krajina na okraji a Krym je přívěšek pod Ukrajinou. Je to ta nezažší část Evropy a její krádež nás nebude bolet. Ale byl překročen Rubikon a jednotná Evropa - byť i jen v myslích několika optimistů - se změnila na "my jsme centrum, nás se to netýká" a "my jsme okraj, nás klidně obětují". A to je mnohem horší rána evropské integraci, než ekonomická krize. Rád bych věřil, že až dojde na lámání chleba, bude se držet Česká republika pevně svých nejbližších, Slovenska, Polska a Maďarska - ale nejde to. Je zjevné, že rozbít jakékoliv uskupení států bude pro agresora let příštích jednoduché. A zůstanem v tom zase sami - jeden každý evropský stát.
  Na dobrou noc dnes zahraje Snížená pracovní schopnost.


[140130]
Františkovi bude zítra jeden celý měsíc (takže už můžu rozeslat oznámení o narození i těm, kterým jsem se bál poslat, bo v případě úmrtí po porodu by rozesílání dementi bylo velmi trapné), což je důležité datum, neboť už jenom 180 krát (tedy 1 velekopa) a dostane občanku a půjde si po svých. Ne že by to bylo až tak podstatné, když horlivě zaděláváme na dalšího potomka, ale stejně. Co se inteligence týče, už se přesunul z kategorie "rododendron" do kategorie "křeček" a úspěšně atakuje hranici "mentálně zaostalé morče". Je zajímavé, že umí reflexivně chodit, škoda, že se už neudrží ve stoje, aby toho mohl využít. Jinak se naučil cpát si všechno do pusy a pokusit se to vysát, a také, že umělá výživa je bez námahy. Dávat mu umělou výživu ovšem nechceme, jednak protože je to ne-zcela-adekvátní, jednak protože to stojí deset piv jedna piksla. Samozřejmě, kdyby malý celé dny a noci spal, mohl bych si kreativním psaním vydělat dost, abych ho uživil, ale... mám prostě odpor vůči náhražkám. František je ovšem trvdohlavý a neustále se snaží si umělou výživu vyřvat, což se mu ne zcela daří, když já jsem v práci a ženě je ten jekot putna, neboť vyrůstala u železnice. Řev není jenom řev, existuje několik druhů, od signalizačního "mám hlad" až po hysterický "řvu, protože řvu odjakživa" (nevěřím, že by mimina měla dělší paměť, než zlatá rybka). Vymahačský řev trvá dosti dlouho, spíše desítky minut, než sekund, je stereotypní a průhledný, protože když je dítě zoufalé, křičí zřetelně jinak. Když prcek zjistí, že řevem ničeho nedosáhne, bleskurychle se uklidní, asi jako když aprílová přeháňka vyklidí oblohu rozjásanému slunci, a vlastně ještě rychleji, a pokorně saje.
  Oproti křečkovi, kterým můžete v zásadě libovolně házet, s novorozenětem házet nelze. Neudrží totiž hlavu a špatný pohyb by mu zlomil vaz. Je to podobné, jako když v pálírně jdete s tím velkým rtuťovým teploměrem zkontrolovat teplotu pak nad zákvasem a nesmí se vám ta křehká a nemotorná věc rozbít, jinak bude tři sta litrů zákvasu a celoroční práce v p... otoce. Navíc má (miminko, ne teploměr) na čele obrovskou díru skrz lebku (fonticulus frontalis, a vzadu taky, fonticilus occipitalis), což je strašně perverzní na pohmat. Jinak se s ním dá dělat v podstatě cokoliv, snese docela vysoké zrychlení.
  Kombinace řevu a zranitelnosti je ovšem tristní, protože zatímco manželka je vůči křiku imunní, já nejsem. Zvedá mi tlak a probouzí prudké sklony k agresi, která se nemá kde uzemnit. Kdybych "pohladil" Tristana, tak si můžu jít dělat nového, že jo. Naštěstí je tady QIII, a to se musím pochlubit, že se mi podařily dva fragy jedním railem - dvakrát, cha! Mám impresiv a zároveň excelent. Příští metou je dvacet rukaviček a perfect na nightmare, ale snad se podaří v létě sesíťovat bandu a dáme si nějakou LAN zapářku. Ale stejně občas nechápu, co se děje, když vzduchem plachtí dvacet objektů s různými vektory a já škubnu myší a dva objekty propojím vlasově tenkým paprskem. Nechápu, kde se to v tom mozku bere. Já jsem si to totiž zkusil ze srandy spočítat, do povídky o vesmírné bitvě, a není to vůbec žádná prča. To je něco, jako když krájíte salám, taky jde o kumulativní řešení soustavy rovnic s integrálem kuželoseček skákajících (interval integrace měnících) v diskrétních intervalech, nebo jak to popsat, člověk to jen tak odhadne a ono to tak často vyjde! To je neuvěřitelné.
  A je to legrace. Na Magei mám demo QIII, kde v CTF nejsou tily (sprity), ale jenom síť fyzikálního modelu, takže to vypadá jako v Tronu, ale líp. Hlásí se nejen impresive a excelent, ale také defense, a ne přes sebe, ale za sebou, což vede k tomu, že robotický hlas hlásí řadu mých úspěchů třeba i dvě minuty poté, co jsem přestal střílet a rozběhl se pro vlajku. Je to veselé. Je to způsob, jak se odreagovat od křiku miminek.
  Mezi další veselé změny, které František vnesl do mého života, patří změna pachové signatury domova. Teď tady voní miminko a trochu smrdí nutrilon, což čas od času přebije smrad hromady neumytého nádobí, když to nestihnu. (Žena se cele věnuje malému, takže domácí prace jsou na mě.) Viky už začala po porodu přibírat, a pokud ji budu i nadále krmit těmi kvanty sladkých a tučných jídel, mohla by se po roce vrátit na váhu, s níž těhotenství začínala. Když propadala zoufalství z toho, že malý nechtěl sát, uklidňoval jsem ji: Kdyby to bylo snadné, dělal by to každý. A on to skutečně každý nedělá. Takže tak si tady žijeme. Byl jsem upozorňován, že šestinedělí je dost divoké, než se všechno zaběhne, a skutečně, dost se to nahrne. Píšu jenom málo, za celý měsíc jsem rozepsal dvě a dopsal dvě povídky (samozřejmě jiné) a s dalšími dvěma jsem dokončil závěrečné úpravy a poslal je do Vidoucích. V Templářské hře došlo k brutální ofenzivě a vše je, jak bylo před dvěma měsícema. Také jsem byl upozorňován na sníženou četnost milování po porodu, a ano, je to pravda. Těch deset dní bylo k nevydržení. A pokud chci mít ještě dvě děti, tak se mi to stane ještě dvakrát, brrr.
  Také se musím vyznat z chyby. To se stává i v lepších rodinách, ale toto je zajímavá chyba. Měl jsem dvě kolegyně, z jednou z nich jsem měl spolupracovat úzce. Kolegyně A chodí do práce v podvlékačkách a nezavře pusu, jak je den dlouhý. Kolegyně B umí být ticho a v obličeji má ty kosti, které se mi líbí. Dal jsem jasně najevo, že se mi bude líp pracovat s kolegyní B, a proto jsem byl přidělen ke kolegyni A. Nu, a po měsíci se ukázalo, že sice ty spodky jsou fakt hrozné (nedej bože, když se otočí zadkem nebo předkloní) a skutečně neustále štěbetá, ale je dobrosrdečná, má zajímavé koníčky a i když má z ní člověk hlavu jako balón, dá se s ní pokecat a skvěle se s ní vychází. Z kolegyně B se naopak vyklubala docela nepříjemná osoba. Když už jsem u práce, tak civilní rozvědka Zora udržuje stále svou špionážní síť Exlibrex a víc všechno o všech. Její aligátor se má také dobře, na to, že je mu ekvivalent 140 lidských let, je slepý, hluchý a na půl těla chromý.
  Když už jsem u soupisky přeživších, ozval se A.S.R. s tím, že žije. Naopak se neozval Marťas, jehož poslední hláška byla, že si našel pokoj s bezva trámama pod stropem a k tomu mladou, atletickou, ke všemu svolnou subinku se sklony k extrémní perverzitě. Inu, přejme mu to. Feťák zrušil nejen blog Mrtvá miminka, ale také blog Martwe szcenioczky, což nevadí, protože nadále provozuje českou jazykovou mutaci Mrtvá štěňátka. Ale teď už konec hlášení a co nového v Milovicích.


[140119]
No, tohle byly, řekněme eufemisticky, naplněné tři týdny. Během nich jsem pochopil hodně o životě, vesmíru a vůbec. Tak například jak je to s jevem, jenž jsem si dovolil nazvat "cigánský paradox". Na vysvětlenou: Řekněme, že naše společnost je nějak roztříděná podle příjmů, respektive (a to možná víc) podle výdajů, a já se samozřejmě stýkám s něčím, čemu by se ještě ve dvacátém století říkalo střední třída, což jsou lidé, kteří se mají jako prasata v žitě a určitě od nich neslyšíte věci jako "Dva dny jsem nejedl, protože nemám za co" nebo "sestře v noci vyklouzla noha zpod peřiny a umrzly jí dva prsty." Pokud se však dozví, že čekám dítě, uslyšíte od nich jiné věci: "Oh, na to nejsem ještě připraven/-a", "Přítel o tom nechce ani slyšet", popřípadě udivené "A máš na to dost peněz?" Což je také úhelný kámen mnoha debat. Já se pak musím škodolibě smát, protože pokud nějaká slečna v mém věku plánuje dítě, až bude připravená, zajištěná a jistá si svým "přítelem", tak je docela v dupě, ježto pík křivky své ceny už má za sebou. Je to smutné, ale je to tak, leda že by v pětatřicet vydělávala velké peníze a lovila zajíčky a pak to s některým dobře skoulela na otcovství. Ale teď k tomu cigánskému paradoxu: Zdá se prostě, že cigánům nikdo neřekl, že nemohou mít děti, protože na to nemají peníze, a oni je mají, a ne málo. (A třeba nedávno zesnulý Michal Kalašnikov byl z devatenácti dětí, a to byl jeho otec kulak.) Takže jsem čekal, kdy přijde ten zádrhel, se směsicí obav a upřimného zájmu. Co je tedy nezbytně nutné k produkci novorozeněte?

  • Kolem desítky bavlněných plen
  • celta
  • dva výstrojní řemínky
  • Tedy dohromady řekněme tisíc korun. Plus samozřejmě tři lidé k dispozici 24 hodin denně, z toho minimálně jedna kojící žena. Dvě jsou lepší. A samozřejmě za předpokladu, že vše proběhlo řádně a nikdo není nemocen. Takže pokud máte doma imervére matku koukající na telenovely a tři sestry kradoucí v šalinách, tak jste celkem za vodou. Náklady začnou nabíhat, až když začnete škrtat člověkohodiny a opravdu věřím, že na to, abyste se vyrovnali komfortu fungující sedmičlenné cigánské rodiny žijící z dávek (a zasazené ve fungující komunitě), musíte vydělávat dost. Prostě klasické strategické pravidlo, když nahradíte synergii hrubou silou, budete potřebovat sakra hodně hrubé síly.
      Ne že by se mi líbilo jet takhle natvrdo, ony ty vymoženosti moderní doby jsou dobro. Umělá výživa a kojenecká voda, když prsa nestíhají nebo když je matka v limbu, jednorázové plenky jsou také příjemnější, než ty plátěné (a automatická pračka je rovněž lepší, než potok). zavinovačka je šikovnější, než celta, košilky a overaly jsou lepší, než balit prcka celého do plen a kočárek vyhrává nad nošením děcka na procházky v náručí. Na koupání je dobrá vanička, ale není důvod, proč to neudělat ve dvou lidech v kýblu a například moje kolegyně myla děcko sama, ve dřezu. Na vaničku je lepší pohled. Pak dítě potřebuje ještě mastný krém na zadek a alkohol na srůstající pupík, ale to se doma taky najde, že?
      Tím vším chci říct, že kdybych žil někde v těch divokých zahradnických koloniích kolem Ponávky, spolu se dvěma - třema dalšíma podobnýma rodinkama, měl pevné nervy a celý Boží den na práci lautr nic než čekat na výplatu podpory v nezaměstnanosti, životního minima, podpory v hmotné nouzi a přídavků na děti a být připraven kdykoliv se starat o dítě, byl bych na tom líp, než kdejaký měšťák. Ale to by chtělo opravdu pevné nervy a silnou víru.
      Jinak je soudruh mimino vcelku snadný na obsluhu. V základním nastavení má následující mody:
  • spánek
  • krmení
  • transport
  • údržba
  • K jejich realizaci disponuje reflexem sacím, uchopovacím a systém bleskového upadání do spánku při krátkodobých fluktuacích vektorů zrychlení. Je tedy o něco méně složitý, než tamagoči a co se týče inteligence, už jsem se staral o chytřejší rostliny.
      Takže, vzato kolem a kolem, když vše funguje, jak má, je s miminem méně práce, než s motorkou, a ještě to vyjde levněji. Horší je, když něco nefunguje, jak má, ale o těchto zážitcích zase až příště, kdy si mimo jiné probereme také problematiku kamufláže kočárku


    [140103]
    Všichni tři jsme živí a poměrně zdraví.


    [131222]


    [131202]
    Doplnění k minulému: Všichni ti novorozenci mají k 3,5 kg. A teď něco obrázkové přílohy k předchozí zprávě (chtěl jsem jí udělal korekturu, ale už na to peču, jen jsem opravil ten chybný odkaz):
    Takto nějak si představuji normální, živou a použitelnou plochu. Takhle pak vypadá prostředí v normálním, lidském, chekotayovým zrakům (a topografické paměti) blízkém prohlížeči souborů. Chová se jako hromádka reálných předmětů, ne výpis z terminálu. Ano, takto vypadá KDE 3.4 běžící na Mandrivě 2006.1, upravený podle Mac OS 2.0, což je asi nejstarší stroj, se kterým jsem kdy dělal, a bylo to příjemné. Jak by třeba neměl vypadat operační systém, ukazuje tento obrázek. Nejen, že se systray tváří, jako že pojme dva řádky nástrojů, ale pak zobrazí jen jeden řádek prťavých ikonek a zbytek jich schová za šipečky, ale hlavně se schéma dialogu uprostřed práce radikálně změní. Jedna fáze má velká barevná okna s obrázkama namísto tlačítek, s bílým pozadím složky, a tak podobně. Hned další krok je klasické dialogové okno, jak je známe z Win 95. To je radosti asi jako když rozebíráte traktor dvanáctkou klíčem a v půlce práce potkáte 8/12" šroubek. Je to takový maličký mindfuck, zaškobrntutí myšlenek, klopýtnutí, které skoro nestojí za řeč, bod diskontinuity, přes který se člověk normálně přenese intelektuálním skokem. Je to malé, ale je to tam. Po dvaceti letech vývoje. Ach jo.
    Popojedu dál. Tady je vidět celá řada mezi slepičkou a kohoutkem, tedy "dependecies". Další obrázek ilustruje fenomén zrcadel, kterých je padesát, ale málokteré funguje. Pak tady mám něco o přidávání zdrojů software, snad jen k ilustraci prostředí Magei III s KDE 4.2. Následuje situace TARFU (II. stupeň průseru), kdy musím volit ze dvou balíčků, které sice mají kolonky k vypsání podrobností, ale mají je prázdné. No úžasné. Mimochodem, všimněte si Pruhu úloh: Dvě tlačítka se smísila. To se mi v KDE 4 děje běžně. No, a tady jsem poprvé v Trinity. Už jsem si stihl přehodit lištu nahoru (a taky zvětšit), ale jinak to vypadá pořád jako surové KDE 3.5. Ale pak už se jde nastavovat. Mlhavé hodiny ukazující "Konec týdne" jsou bezvadná věc. Něco takového bych chtěl mít na kompu, kdybych s ním byl na prázdninách! Nu a takhle vypadá Mageia III s desktopem Trinity v provedení, které se mi opět líbí. Pruh úloh teda seskupuje tlačítka po třech pdo sebou, takže na to, abych jej využil celý, si budu muset pootvírat půlku aplikací, co zde vůbec mám, ale snad to někde půjde trochu změnit. Také jsem si už stihl zvyknout na strohé ikonky KDE 4 a rozverné ikonky KDE 3.4, které perfektně seděly k oblému notebooku, mi přijdou trochu divné u téhle černé, modře zářící mašiny, připomínající skálovecké bojové sršně ze Simmonsova opusu Olympos ("Toho rána se Helena Trójská probudila do řevu sirén protileteckého poplachu..."), ale sdílené knihovny nabízejí možnosti řešení dle mé libosti. Jo a přehrávač muziky, Audacity, se skinem WinAmpu, to je opravdu slast. Teď ještě znovuzprovoznit Irfan, který se vším tím hejbáním nějak rozhasil.
      No prostě moderní Linux do každé rodiny.
      Tímto končím celou OS anabázi a vrátím se k úvodnímu tématu. Kupovali jsme kočárek. Jeden jsme koupili. Je to kočárek, dole to má kolečka a nahoře se vozí děcka. Jo a má na sobě puntíky.


    [131121]
    Dneska jenom strašně rychle, bo není čas. Než spustím další litanii na téma Linux, společenská rubrika: Aina má syna, moje mladší sestřenice má syna, Rennfriin syn je tvrdohlavý, Adamův syn ho hledá po celém baráku (snad ho neslupne nějaká masožravka) a já budu porodu přítomen, protože kdyby ne, tak mě šéfová vykopne z práce. Mamka má asi dvě nové fretky, ale to ještě nevím, protože jsem si ještě nepřečetl její dopis.
      A nyní k veselostem kolem "svobodného softvéru": Doplním k minulému, že Kat mi defaultně nabídl dopisování slov (našeptávač) - zhůvěřilost, dekadence, hrůza, síra z nebes, hněv bohů a Ben Hur! A právě jsem si celým tím nastavováním Krusaderu prošel znova, ale to bych předbíhal a vyzvonil pointu celé anabáze.
      Nuže, bylo nebylo, pořád se motám kolem možnosti automaticky neřadit ikonky v okně prohlíže systému. Vlastně bych rád měl prohlížeč jednoduchý, primitivní, pro opice, něco jako MS Explorer, ale zase ne úplně škaredý - prostě starý dobrý Konqueror 3.5 by byl ideální. Jenže KDE 4 si sebou přineslo nový Konqueror 4něco a ten je vymakaný... no, asi takhle: Je to tak evolučně pokročilý správce oken, že je skoro tak dobrý jako Volkov Commander z roku 1993. Má rozdělené obrazovky, klávesové zkratky, nucené automatické řazení, editaci čehokoliv, ale přitom má aj barevné ikonky. S trochou štěstí a půldnem volna by se patrně dal nakonfigurovat k nerozeznání od Krusaderu, s tím rozdílem, že Konqueror by pracoval také s protokolem pro přenos hypertextu, zatímco Krusader by zvládal také protokol pro přenos souborů.
      Too long; didn't read: Stávající správce mi nevyhovuje, chci nového. Takže jsem si nainstaloval LXDE (Co to je trochu objasní tadytento článek jistého pána s takovým směšným jménem). Jenže jak přepnout desktop, že? Dumal jsem nad tím snad hodinu, hledal po všemožných nastaveních, až jsem si vzpomněl na Dášeňku a fotku, kde štěně sedí v košíku, v tzubech svírá madlo a hahavtipný titulek páně Čapkův praví: "Uzvednu se, nebo ne?" Takže jsem ukončil relaci a při logování zvolil z nabídky LXDE. Pink a už jsem fungoval, ten systém je fakt neskutečně rychlý. Vypadá jako Win98 a bere si prý jen o málo víc zdrojů. Jenže jeho nativní prohlížeč, PCMan, byl stejná bída jako Dolphin a Konqueror z KDE 4. Tak mě napadlo nainstalovat si do LXDE Konqueror 3.5, prostě provést downgrade. Teoreticky by mělo stačit v Správci souborů smazat balíček Konqueroru 4 a zaškrtnout balíček Konqueroru 3.5. Jenže teoreticky funguje aj komunismus, že? Protože repozitáře Magei 3 žádný Konqueror 3.5 neobsahují. Takže asi bude třeba přidat další repozitář, že ano? Tak jsem si rozšířil repozitáře pro Mageiu 1. Tam ale starý Konqueror také nebyl. Pan Sixi z Hofylandu mi poslal nějaké odkazy přímo na stažení RPM Konqueroru 3.5, jenže ty zase připomínaly pohádku o kouhotkovi a slepičce: Zkusil jsem instalovat soubor debase-konqueror-3.5.13.2-alt5.1.x86_64.rpm, ten však potřebuje knihovnu libkutils.so.1()(64bit). Když ji chci instalovat, tak ta potřebuje libartsflow.so.1()(64bit). Ta ale nejde nainstalovat bez libaudiofile.so.0()(64bit). Ten ale potřebuje rtld(GNU_UNIQUE). Ten však zase potřebuje glibc-preinstall >= 6:2.17-alt5.
    A tam mi to hodilo:
    "Následující balíček má špatnou signaturu:
    /tmp/glibc-preinstall-2.17-alt5.x86_64.rpm: Neplatný podpis (NOT OK (no key): /tmp/glibc-preinstall-2.17-alt5.x86_64.rpm: V4 DSA/SHA1 Signature, key ID ae4ae412: NOKEY)
    Chcete pokračovat v instalaci?"

    A i když dám Ano, tak se mi pak nenainstaluje ten rtld, a skončil jsem.
    Když instaluji RPM a on potřebuje nějaký balíček, který nemá, tak instalace skončila. Když instaluji přes Správce softwaru, tak mi potřebné balíčky nabídne automaticky. Přitom to vypadá na ten samý instalátor, tak proč jednou tak a podruhé ne? Ach jo. Podotýkám, že když se objeví chybová hláška, není text v ní možno označit a zkopírovat. Hledání se tak stává poněkud zdlouhavým. Marnost nad marnost, forum Magei také nepomohlo.
      Začal jsem se pídit po repozitářích pro staré verze KDE. Všechny weby se zdroji pro Linux vypadají stejně: Spousta keců o tom, jak se ta která věc programovala a jak moc je free a cool, přičemž odkazy křižují servery, jako by tam ani nebyly. Vypadá to úchvatně, člověk skáče ze serveru na server a... hopla, tady jeden chlapík nezaplatil za provoz a už je celá síť odkazů... nefunkční. Na hladině vizuální reprezentace je svět linuxových distribucí rozlehlý a volný jako širá pláň, ne jako klasické weby coby nedobytné věže, které si všechno syslí na svém hardu. Jenže pod tou hladinou je pár mega volného místa zadara (jako já tady mám 100 MB a za deset let užívání už jsem zaplnil 42%, carramba!), takže nikdo si nemůže dovolit schraňovat neaktuální repozitáře. Řeknu to ještě jednou: Nikdo si nemůže dovolit schraňovat neaktuální repozitáře. A protože Linux je odjakživa vázán na online repozitáře (Nastavení zdrojů Mageii 3 vás vůbec nepustí dál, pokud nejste on-line, ani kdybyste chtěli jen přidat cedlo nebo lokální balík), tak prostě neexistují ty stohy CD, jako pro Windows - kdybych na půdě prohrabal bednu, dám dohromady celý Win 95 se všemi potřebnými dobovými aplikacemi, ale sehnat iso staré Mandrivy není žádná prča. A sehnat iso staré Mandrivy ve své nejlepší kondici (tedy na závěru podpory distribuce, s plnými repozitáři nejlepších oprav a úprav) je nemožné. Každý má svůj systém. Nedej Bože, abys o ten svůj přišel. Takže když jsem zašel na oficiální sajtu KDE, zjistil jsem, že sice mají KDE 3.5 v Downloadu, ale:
    This page is no longer maintained. Currently, only KDE 4.2.0 and newer are maintained. Please have a look at the KDE 4.4.0 Info Page instead.
      A jsme zase tam, kde jsme byli. U hesla: "Můžeš mít cokoliv, co chceš, pokud to je to, co ti nabízíme." Děkuji, ale to jsem mohl zůstat u Windows.
      Díky Siximu jsem získal sbalený Konqueror 3.5 a rozbalil jej na disk, ale přidání jako zdroje softwaru se nezdařilo. Také mi poslal link na iso Mandrivy 2008, ale tam to také nešlo. Opět chyták: Jak jsem zvyklý, že menu v nabídkovém pruhu jen kopíruje menu v tlačítkách dialogu, tady jsem narazil, protože přidávání zdrojů má asi tři tlačítka viditelná a vše ostatní se skrývá v nabídkách. To mě trochu zdrželo, ale to nevadí, protože přidat Mandrivu 2008 coby zdroj nešlo ani z lokálního disku, ani po vypálení na DVD. (No aspoň mám zdroják M08, kdyby bylo někdy třeba.) Toto všechno martyrium trvalo už týden a bylo prokládáno pokusy s dalšími desktopy, který Mageia 3 má, a které nefungují, a také veselostí s diskovou mechanikou, která má prohozená tlačítka s tlačítkem restart, ho ho ho, zasmáli se inženýři navrhující moderní case a otočili si plány. (Taky nefungují dvě čelí USB, naštěstí máme USB hub, a taky nám z case o kritické 2 mm přečuhuje rám pasivního chladiče. Aspoň že podsvícení klávesnice je fajn, jen by mohlo svítit i tlačítko pro zapnutí podsvícení.) Bylo načase odpálit gumovou jadernou pumu. Bylo načase vstoupit do shellu.
      Teď předpokládám, že vaše monitory od vás slyší úpění, zvuky zděšení a výkřiky "U všech bohů, jen to ne!", "Snad jsi nebyl tak zoufalý, abys podstoupil toto!", "Cokoliv, jenom ne do shellu", "Slibuji vám žádné nové daně" a podobně. Patrně si drásáte obličeje hrůzou a slabší povahy zvracejí neudržitelným nervovým vypětím. Pobožnější lidé se křižují, satanisté znásilňují jeptišky, řečkovické děti uspávají ježky. Hele, nebudeme to dramatizovat: Na jednu stranu to není těžké, na druhou stranu jednou provždy zapomeňme na všechny ty proklamace o tom, jak moc je linux bezva systém pro každého a jak není v žádném případě třeba používat příkazovou řádku.
      Rozhodl jsem se totiž zkusit ještě desktop Trinity, a ten se instaluje z repozitářů, které se přidávají mezi zdroje výhradně pomocí konzole. Tak tedy, přihlásit se jako root. Tedy ukončit relaci a lognout se znovu, přes červenou obrazovku. Protože spolu různé relace nekomunikují, musel jsem si "poslat" adresu kýženého webu přes poznámku v souboru na disku (byla by prča mít takhle zboku monitoru nalepený kindl a posílat si na něj poznámky a noticky), na daném webu pak zkopírovat příkaz a vložit ho do konzole - prostředním tlačítkem myši, což je poslední obrana rootu proti neznalým narušitelům a podraz pro všechny, kdož v roce 1997 odolali Microsoftu a nekoupili si vícetlačítkovou myš (MS to dotáhl až na 8 tlačítkovku, a pak se mu tam z druhé strany začaly plést ovládací konzole pro simulátory a fakt dobré strategie). A pak už to je furt dokola jen:
    urpmi.addmedia trinity-3rdparty http://ppa.quickbuild.pearsoncomputing.net/trinity/trinity/rpm/mga3/trinity-3.5.13/RPMS/$(uname -i)/3rdparty
    [ENTER] (ona to je vlastně klávesa Return, protože Enter leží vpravo dole, ale Microsoft nám to zjednodušil a na přelomu tisíciletí už se to úplně zprofanovalo, takže to nikoho nezajímá, leda když najednou potřebujete nutně poslat příkaz a nemáte k dispozici vstup z klávesy)
    A tak dál, jedenáctkrát.
      Pak už jen poslední příkaz,
    urpmi trinity-desktop
    a... a nic. Protože chybová hláška. Chybí soubor. Hele, pojďme mlátit hlavou o zeď, jo?
      Tak mě napadá, že bych si mohl celý tenhle webiki předělat do kaskádových stylů...
       Zpátky k realitě: Nalil jsem si čisté vody, aktualizoval všechny právě přidané repozitáře a pak zkusil instalovat přes Správce. Instalace neznámého programu přes Správce není snadná, protože balíčky sice mají tabulku pro vyplnění informací, ale nikdo je nevyplňuje. Všichni počítají s tím, že víte, co děláte. Tedy, pokud chcete instalovat Trinity Desktop Engine, nemůžete vyhledávat Trinity Desktop, protože vám to najde vše, co obsahuje slova "Trinity" a "Desktop", a obojího je v angličtině požehnaně. A když už najdete jenom vše, co začíná na "trinity" (jak jsem psal minule, obdoba toho K-, G- a X-), pořád máte stovku nebo dvě stovky balíčků, kdy jeden spravuje zvuky, druhý obsahuje grafické programy, třetí hry... a jedno je jisté, že ten hlavní program se určitě nebude jmenovat "Trinity Main Package". Vlastně se jmenoval "Trinity Base"... ale jeho instalace nebyla povolena. Ne "proč" - prostě Mageia napsala, že není možno. Bez udání důvodu. Ono se tak nějak počítá s tím, že víte, co děláte a dojde vám to samotnému. Mě tedy ne, a tak jsem začal insatlovat kde co nazdařbůh, podle logiky, že když nemohu nainstalovat napřed hlavní program, a pak podružné, tak napřed nainstaluju ty okolo, a ony si už postahují vše potřebné v rámci závislostí.
      A taky že jo.
       Bylo sice ještě třeba zajít do rootu a přes konzoli si nahrát češtinu, ale jinak Trinity funguje a vše vypadá úplně stejně jako na staré, dobré, k Chekotayově plné spoojenosti fungující Mandrivě 2006. No, vlastně skoro vše tak vypadá - pár věcí je asi jinak. Ale tomu se budu věnovat příště, dnes mohu jít spát s vědomím, že jsem vyhrál. Na jak dlouho? Těžko říct. Tento článek popisuje, jak Trinity vznikl a že se o něj stará jediný muž.


    [131109]
    Před dávnými léty - nějakých šest podzimů zpátky - jsem tady na své stránce uvedl článeček "Jak se žije s Mandrivou". Článek zmizel kamsi do hlubin Zapomnění, ale závěr byl ten, že s Mandrivou 2006.1 se dá vyžít celkem dobře. Dnes musím říct, že má své mouchy a užil jsem si s ní i vyloženě trapné chvilky, ale podařilo se mi naštelovat si takové pracovní prostředí, které mi dokonale vyhovuje. Ne pro vše byly k dispozici kodeky, ale chtít po tom starém notebooku nějaký multimediální výkon stejně bylo o hubu. No dobrá, teď jsem se dostal k novému kompu, namakané mašině, která má větší výkon než je výkon navigačních computerů celosvětové vesmírné flotily (hele, po odstavení raketoplánů třídy Columbia to už nezní tak cool), a tak je načase na malé zamyšlení na téma "Jak se žije s Mageiuou III?" Pohodlně se usaďte, pusťte si Requiem for a Dream a vyslechněte si mé úpění.
      Úplně napřed, dokud to mám v živé paměti, popíši, jak je možné, že toto zde vůbec čtete. Nebylo to triviální. Jak jsem již psal dříve, píšu tento web v interním editoru komandérovského správce souborů jménem Krusader, přes nějž jej také nahrávám na FTP server Swebu. (Mimochodem, Sweb má také svůj vlastní jednoduchý, přehledný WYSIWYG editor!) Jenže jak jsem ke své převeliké nelibosti zjistil, můj nový operační systém, Mageia III, Krusaderem nedisponuje, ačkoliv jsem si právě z důvodu maximální uživatelské kompatibility zvolil jako grafické prostředí starý dobrý KDE - ovšem ve verzi 4, ne 3. Malý problém, řekl jsem si, však si ten commander promptně obstarám. Jak se vlastně jmenuje? Pokud jste unikli linuxovým distribucím v linii Mandrake - Mandriva - Mageia (nevím, zda to tak mají i jinde), vězte, že pojmenování programů a démonů je prosté: Co je démon jádra (resp. na co nemá BFU vůbec sahat), začíná na X. Třeba xDrake, to je ten spinkající dráček, co se se mnou loučí, když vypínám Mandrivu. Nebo xKill, ta zábavná střílející hra, která jde hrát, i když zbytek systému beznadějně zamrzl. (Tak, a nyní už jsou všichni linuxoví nerdi, kteří se sem náhodou dostali, mrtví. twisted ) Všechny součástky grafického prostředí KDE začínají na "K", co patří pod GNOME, začíná na "G". Co je knihovna, to se jmenuje "lib...". Jak prosté, že? A teď si vzpomeňte, jak se jmenuje konkrétní program, když jich máte desítky a všechny mají jména do pěti slabik, začínající na "K"! Po nějaké době mi došlo, že to je krusejdr, ale došlo mi to v anglickém zápisu: "crusader". Takže šup do Ovládacího centra a hledej, šmudlo. Nenašel. Tak "commander" - našel akorát něco pro GNOME, co má v popisku "it's like Windows Commander". A co třeba "file manager"? Také nic. Takže Google, searchkey "crusader mandriva RPM" - RPM je způsob existence instalačního souboru pro mandrakeovské distribuce linuxu - a chytrý vyhledávač nalezl zmínky o "krusaderu". Stránka plná mirrorů. To jsou odkazy na množství serverů, na nichž se nacházejí kopie hledaného souboru, což je užitečné pro případ, že by jeden nebo více kontinentů zaniklo při jaderné válce. Jiný smysl jsem v tom nenašel, ale možná někoho baví ušetřit 30 ms času při stahování 10 MB dat z Norska namísto z Japonska, zatímco poslouchá hudbu streamovanou z JudeTube. Takže klik na mirror, hláška - není dostupný. Jiný, hláška - soubor je poškozen. Třetí, hláška - uložit nebo instalovat? Instalovat. Login jako root (druhý nejvyšší superuživatel v systému Linux, hned po Bohu), instalace. Programy pod Mandrivou naštěstí nerozhazují své ikonky po všech plochách (Mandriva zamýšlela používat 4 plochy, Mageia nemá problém s vnucováním osminásobně většího počtu), ale začlení se do toho, co díky Windows známe jako "nabídku Start" - ta je členěna na několik "pevných" sekcí, se kterými nehnete: Internet, Kancelář, Vývoj... a instalované aplikace samy skočí tam, kam patří, aniž by vás na to nějak upozorňovaly. Je to hnus, ale nelze mít třeba textový editor schovaný mezi hrami. Pokud si nainstalujete řekněme Civilization, hned se schová pod Hry -> Strategické. Takže to není jako ve Win7, kde otevřete nabídku Start, podíváte se na nesmyslnou změť ikonek, které se navíc dynamicky mění, kliknete na Restart a bootujete do Linuxu. Krusader jsem tedy našel fikaně schovaný pod Nástroje. Při spuštění si hned zjistil, jaký jazyk tady používám a rovnou mi nabídl kOnfigurátor kRusaderu, abych si vše nastavil dle svého gusta. To jde, poklikal jsem pár věcí a šup do klasického commanderu. Vytvořit síťové připojení je na dvě kliknutí, uložit síťové připojení a jsme doma. A já na síti. Stáhl jsem na disk indexový soubor, dal Editovat a - šedý rámeček. Editor nereaguje. Co včíl? Jak je možné, že Krusader 1.0.něco funguje bezvadně a jeho vymakaná, 6 let mazlená verze neumožňuje editovat textový soubor? Kde udělali soudruzi z NDR chybu? Proč má nový program ikonku jako z 90. let, když starý měl hezkou, zapadající do stylu?
      Takže opět Google, stejný searchkey, až jsem si našel RPM pro Krusader 2.4.0.-0.beta3.3. pro x86 64b procáky. Stáhnout, instalovat. Instalovat sdružené soubory. Deset mega, carramba! S takovou budu mít disk za chvíli zase plný. Jak může taková věcička vážit deset mega? Ta instalace už skončila? Proč o ní nevím? Mrknu do Ovládacího centra, hledám Krusader a vidím, že mám 2.0.0. instalovaný, a 2.4.0. dostupný - před chvílí ještě nebyl, ale Ovládací centrum se zřejmě učí z toho, co Firefox najde. Takže instalovat novou verzi. Vše v pořádku, nabídka Start, nehledám nic, rovnou klikám na Spustit, píšu "krusader", enter, hotovo. Spustila se instance nové verze, s načteným nastavením staré verze, včetně uložené relace. Ta ovšem nejde spustit, takže smazat a vytvořit novou. Připojení k FTP, stažení souboru (nějak se seká drag&drop, ale přes funkční klávesu to jde, cože prosím?) Editovat a - hláška, že není nalezen interní editor, což mohu vyřešit instalací editoru Kat. Cože?! Cožpak OS Mageia III nemá v plné instalaci dostupný základní textový editor? (LibreOffice Writer ovšem nainstalován je.) Pro vysvětlení, Kat (jehož ikonkou je silueta kočky) je obdobou nejlepšího programu, jaký kdy Microsoft stvořil, Notepadu. Takže nainstalovat Kat, znovu spustit Krusader - pořád to nejede. Takže reinstal Krusaderu (to se mi ještě nestalo) a konečně to všechno jede, až na - ach jaj. Co to je? Soubor do 4 000 řádků se otevře jen pro čtení? Takže nastavit na 10 000 řádků. Vypnout pohyblivé lámání řádků. Zapnout pevné lámání řádků. Nastavit lámání řádků ne na 80, ale na 200 znaků (máme widescreen, že jo). Poslední třešnička na dortu - nastavit barvy zvýrazněných HTML značek, neboť jsou zase jiné, než bývaly ve starém Krusaderu. No a hotovo. Uložit, nahrát na server, refresh ve FireFoxu. Vsjo v porjadku.
      Jen jedna věc: Velikost ikonek. Zatímco Microsoft neustále ikonky zvětšuje, takže musíte kupovat pořád větší monitory a v případě MS Office 7 si musíte rovnou pořídit widescreen a postavit si jej na výšku, abyste skrz ikony viděli na psaný text, Krusader 2.4. se od Krusaderu 2.0. liší novými ikonkami, mimo jiné menšími. Musím říct, že myšlenkový pochod "větší rozlišení - menší ikonky" jsem nikdy tak úplně nechápal. A naopak to taky nefunguje: Když jsem viděl obrázky Windows 8, vzpomněl jsem si na staré dobré Windows 3.11, které v rozlišení 320×260 vypadaly stejně, jen trochu méně barevně. A rovněž si nejsem jistý, jestli když na W8 člověk dohraje karty a minové pole, může přejít do DOSu a začít taky něco dělat. Doprčic, jak je možné, že jsem v roce 1995 bez problémů používal Volkov Commander, ale v roce 2013 mám s tímtéž druhem programu, který se nemůže nijak zásadně změnit, problém?
      Výše popsaný případ je ojedinělý a rovná se připadu, kdy jsem si na Mandrivě smazal přehrávač tak fikaně, že zůstal v registrech, ale nefungoval. Měsíc jsem byl bez porna, než jsem to vyřešil. Problém je v tom, že vůbec nastal. A při nijak děsivých okolnostech, to nebylo žádné hrabání se ve střevech systému po třech moravských grozích, ale normální čistá instalace a běžný provoz. Když si proti tomu vezmu Total Commander, který funguje vždy, bez problémů, na všech verzích svého OS, je taky zadarmo a maká už tolik let...
      Jinak jsem s Krusaderem spokojen, dokonce více než s TC. Prostě kromě případů, kdy nešlape vůbec, šlape výborně. Jenže tak to je se vším. Instalace programů přes Ovládací centrum je mnohem příjemnější, než instalace pod Windows 3x/9x/NT/XP a přímo zázračná oproti tomu opruzu, kterým jsem musel projít pod W7, ale jen do chvíle, než se něco podělá a vy budete chtít tu věc opravit ručně a ponoříte se do hlubin kořenového adresáře. Nastavení všech programů, aby začínaly ve vaší domovské složce, je bezva - dokud si nevytvoříte NTFS diskový oddíl sdílený s OS Win7 a nemíníte mít všechna svá data na něm. Linux totiž nevidí cizí připojený diskový oddíl jako objekt na úrovni 0, tedy nad kořenem (člověk by řekl, že napřed je fyzický disk, pak diskový oddíl, a pak kořen systému, a že by mělo být možné soustavným klikáním na šipku "vzhůru" dorazit až na fyzický disk, ale ono to tak není), ale jako připojený disk, jenž je součástí systému kdesi na úrovni 4 nebo 5. Nejrychlejší cesta do složky, kterou jsem si já vybral jako domovskou, je Kořen -> home -> ch -> Plocha -> Zástupce - Chekotay. A teď pozor - ono se to dá změnit. Ale v každé aplikaci zvlášť. Grrrr. V tom mají Windows výhodu, protože tam má člověk na skutečnost, že cesta k jeho adresáři je z defaultních Dokumentů Nahoru -> Nahoru -> Nahoru -> Nahoru -> Nahoru -> Nahoru -> Nahoru -> Nahoru -> Chekotay mnohem více času, protože to tak nějak bylo i u Win. XP. Doufám, že toho člověka, jenž vymyslel nucený default do C://Data applications/Local Settings/User/Documents/Dokumenty, sežere rakovina. Ale on to byl stejně pan Crowley z Dobrých znamení...
       Na druhou stranu, stejný problém s nuceným defaultem jsem měl i na Mandrivě. Já jsem na ní totiž opustil jednoho svého uživatele a vytvořil si nového. Na jednom kompu byli dva Chekotayové. Každý dělal něco jiného a bylo fajn to rozlišit, ale současně mít vše dostupné naráz, což elegantně vyřešily záložky v systémovém prohlížeči Konqueroru. Bez ohledu na hierarchickou strukturu jsem mohl pracovat se systémem podle své struktury. Na Mageii to jde teoreticky také, s jedním problémem: Ve vyšším rozlišení a ne velké obrazovce jsou záložky hodně malilililinkatičkoučké. Já tady provozuju pokročilý pixelhunting. Co si stěžuju... Konqueror má aspoň šipku vzhůru, to MS Explorer nezná vůbec. Ovšem jak Mageia, tak Win7 disponují největší zhůvěřilostí roku: Nemožností vypnout automatické rovnání ikon. (A ani ty záložky nejdou volně přesouvat, jako v M06!)
      Abych to nějak uzavřel: Srovnávám Win XP (které stále používá bratr, protože občas potřebuje taky něco dělat a ne se jen koukat na filmy), Win7 (které mám pro hraní Skyrimu), Mandrivu 2006.1 (kterou jsem používal donedávna furt) a Mageiu III (na které jsem teď). Změna OS byla nutná, neboť jsem chtěl používat nový hardware. Dvouterrový disk bych k M06 nepřipojil. USB 3, widescreen, 4 jádrový procesor, hromada RAMky, všechno nové formáty, které před osmi lety prostě nebyly. Vymakanější a ještě bezpečnější žurnalovací systém (který Windows stejně neumí používat, takže v případě průšvihu o svá data stejně přijdu). Jenže v oblasti uživatelské se nezměnilo nic. Piši texty, kreslím obrázky, edituji fotografie, ukládám soubory, hraji Quake, pouštím si hudbu, procházím internet a čtu si. Dokážu pochopit, že OS procházejí nějakým vývojem. Že se zkouší metodou pokus-omyl, že prostě MS maká pět let na systému, který se pak během roku ukáže jako totální propadák, a tak to zase zkoušejí někde jinde a lidi jsou zaměstnaní a asi to zaplatí někdo, koho to nebolí. Ale opravdu mne velmi štve, když součástí toho vývoje je snižování možností nastavení. Snižování funkčnosti.
      No a pak je tady ještě AmaroK. To je přehrávač hudby pro Mageiu. Umí miliardu věcí kolem přidávání, sdílení, zveřejňování, kupování, čtení o, mixování, zařazování, přeřazování, odřazování hudby - a tak jednou měsíčně se mi ho podaří přimět k tomu, aby skutečně nějakou hudbu i přehrál. Víte, já jsem konservativní až hrůza, ale součástí tohoto konservatismu je právě ono bytosné přesvědčení, že si člověk pořizuje hudební přehrávač proto, aby si mohl přehrávat hudbu, ne proto, aby mohl sdílet článek z wikipedie na facebooku. Ale ta nejhrůznější věc na Amaroku je, že za ty roky od r.2005 se funkčně nijak nezměnil. Layout je ještě větší a prázdnější, než tehdy (kdysi byl kompaktní a měl equalizer a takové různé vychytávky, tuším že i balancování mezi repráky a bassy), ale co se schopnosti přehrávat hdubu týče, tam se nezmenil nijak - je pořád stejně k ničemu, jako byl tehdy. Ještě smutnější je přehrávač hudebních disků, KsCD. Ten totiž na M06 několikrát přestal fungovat. Jak jsem zjistil, bylo to proto, že si samovolně měnil cesty k subjednotkám. Stačilo skočit do nastavení a tuto chybu v rozlehlých plochách posuvníků a textových polí opravit. Dnes, pod MageiouIII, má KsCD možnosti nastavení snížené na naprosté minimum. A nefunguje. Po osmi letech vývoje velmi, velmi smutný výsledek.
      Mageia III se má k Win7 stejně jako Mandriva 06 k WinXP: Je poruchovější, ale kromě stresových okamžiků poruch uživateli umožňuje nastavit si pracovní prostředí lépe, detailněji, dokonaleji, a v průběhu práce tolik neštve. (Windows prostě obsahují milion a jedno škobrtnutí, které samo o sobě nic neznamená, ale když se to děje pořád, je to na zabití. Mageia ne. Win řeší různé věci různými způsoby dialogů. Mageia je konzistentní.) Problém je v tom, že MIII se má k M06 stejně, jako Win7 k WinXP: Je výkonnější, rychlejší, méně přívětivá, umožňující méně nastavení. Víc nutí uživatele přizpůsobit se systému, než aby mu umožňovala přizpůsobit si systém pro sebe.
      Ale tak jsou i horší věci na světě. Přestanu si to škrábat, naliju si čistého vína, přestanu u odkazů používat parametr target="blank", (takže račte užívati prostředního myšidla), pustím si Eluveitii a počtu si něco o sexu.
      Málo perverzit dneska? Na serveru Mrtvá štěňátka se objevil zásadní dokument mapující existenci mýtického Ritného rydla. Musím říct, že podle mne kolega Feťák odvedl hodně dobrou investigativní práci.


    [131101]
    Je hrozné, jak rychle letí dny, když je člověk může trávit po svém!
    Skvělá brahmína


    [131015]
    Jen co jsme se trochu vzpamatovali z nachlazení, odjeli jsme do Skalice pro návody na pletení věcí pro malé děti. Ne že by prckovi nestačila vlněná deka spíchnutá zicherkami, ale hrozně se mi líbí ty prťavé pletené věcičky. Možná proto, že pletená ponožka pro mne má rozměry plně dostačující za pelíšek průměrné micině. Krok stranou 1: Je zajímavé, že čeština má osobu vyjadřující nejvyšší vážnost a úctu (onikání), ale nemá osobu, která by vyjadřovala jednotnost manželství. Krok stranou 2: Tímto výletem jsem si užil báječné krajiny, ať už úzkých údolí u Brandýsa nad Orlicí (kudy projíždím, zatímco toto píši), tak pozvolných polí polabí. A těch barev! Těch barev! Zelená tráva, žluto-zelené javory, odspoda žloutnoucí jilmy, jírovce, které to už mají za sebou, trnovníky, na které to ještě nepřišlo, a šedozelené olše, které shazují listy zelené, patrně proto, že díky koloniím nitrifikačních bakterií na kořenech mají živin více než spotřebují a tak mohou plýtvat. Rezavé buky. A rudé americké duby červené. K tomu ocelová Rozkoš, modré nebe (chvílemi) a červená barva místních oranišť. Prostě barvy, kam se člověk podívá, a při této příležitosti bych rád poznamenal, že v Brně na Maliňáku prodávají pánské ponožky v barvě jasně sytě cihlové, což se k podzimu hodí velmi. Když se ještě vrátím do Skalice, tak na náměstí mají dobře zásobenou drogerii. Takovou abyste v Brně pohledali, tam je drogerie na Orlí a pak velmi dlouho nic. Vůbec má Brno, na to, jak je to velká ves, strašně málo reálných obchodů a restaurací, které by měly i jinou funkci, než výplň průčelí za účelem oklamání turistů z ještě větších zapadákovů. Myslím, že si tady zřídím sekci "Kam v Brně" a udělám si malý seznam šikovných míst, rozšíření stávajících Armyshopů v Brně, které jsem už dlouho neaktualizoval, a ono to taky ztrácí smysl. Nabídka se totiž nivelizuje. Už to není o tom, že někdo lozí po půdách a vyhrabává zaprášené "mloky", "půllitry, "atomordely" a podobně. Dneska armáda zruší sklad, prodá milión polyesterových košil Šohaj firmě Excalibur Army á 0,50 Kč, a ta je prodá dál velkoobchodům, maloobchodům, až se nakonec celá zásilka rovnoměrně rozředí po celé republice s cenou 70 Kč za kus, která je všude víceméně stejná. Krom toho už ani armáda nemá nic, co by ona nechtěla, ale přitom by to bylo vůnbec nějak použitelné. Možná ještě pár blůz a sak, ale kabáty a trenčkoty jsou pryč. Polních uniforem zbývají na skladech balíky extrémních čísel, ale i to platí už jen pro vz. 85, protože vz. 60 se kupuje vše, co je a přešívá se a vz. 92 nikdy nebylo mnoho. Cokoliv ve vz. 95 z armáčů skupují vojáci, protože armáda jim takové buržoázní přežitky, jako jsou třeba kalhoty nebo boty, dodávat nebude. Obrovské zásoby tvoří PES košile, které škrábou jak ďas, koženkové polobotky, které mají hodnotu tří korun, ale prodávají se za dvě stě padesát (za 250 Kč si můžete koupit na ASOSu normální kožené pánské polobotky moderního střihu), pytlíky na špinavé prádlo nebo příbor a hliníkové ešusy, které v zásadě nejsou špatné (pokud vám nevadí, že je hliník jedovatý), ale za tu cenu můžete pořídit vymykanější ešusy civilní, nebo alespoň holandské/francouzské - ty jsou obdelníkové a tudíž v batohu skladnější. A taky je spousta malých polních vz. 85, ha ha ha. Prostě všechno žďorby, co jsou za pět korun drahé. No a z druhé strany je nabídka armyshopů plněná moderními výrobky specializovaných firem, což jsou hlavně Mil-Tec a MFH (HFM?), které jsou sice hrozně levné, ale pořád ještě neuvěřitelně drahé na to, jak jsou neuvěřitelně nekvalitní. Německé, anglické a švýcarské maskáče jsou už jen v těch nejhorších kvalitách, slovenské výprodeje vz. 93 nikdo nekupuje, protože jsou škaredé. Daří se dovážet americké věcičky, tamní firmy dělají kopie vojenských oděvů poměrně levně a kvalitně. Parky a kapsáče ze sedmdesátých let se dokonce prodávají i ve variantě předeprané, s uměle vyrobenými a zašitými děrami, aby to fakt vypadalo, že se borec právě vrátil z delty Mekongu. Zajímavé jsou ovšem americké krátké kabáty námořnictva (pea coat), která ze ceny kolem pouhých dvou tisíc korun nabízejí 60-80% vlny, slušivý, mužný střih a hlavně žádné debilní "cool zdobení". Což je mnohem víc, než vám nabídne kterýkoliv obchod v Česku. A na občasné výskyty švýcarských 100% vlněných kabátů za dvě stovky jsem už tady upozorňoval - teď si říkám, že bych jich měl koupit víc, protože takhle dobré věci se už v Evropě za mého života neukážou. Vezměte si třeba trenčkoty (trech coat, doslova zákopový kabát), ve dvacátých letech se toho britská armáda zbavovala ve velkém a dneska stojí nejlevnější trenčkot od Burberyho dvacet tisíc korun. Americké trenčkoty vyhazované ze skladů v 70. letech (kdy je střídaly parky) se dají sehnat leda od sběratelů a i jen kopie stojí 150 USD. Mě se kdysi trenčkoty nelíbily, ale na vyšce jsem začal jeden nosit (AČR, kabát vz. 97 pro vzdušné síly, se zimními doplňky), nedávno jsem si pořídil druhý (vz. 85 pro žáky střední vojenské školy), a ačkoli jsou mi oba docela velké, přišel jsem jim na chuť a dokážu pochopit, proč bývaly tak oblíbené.
      Nebudu okolkovat se závěrem dnešního heftu a raději nabídnu Václava Vokolku a jeho Tajemství Zelených mužů.


    [131011]
    Prošlo mi v poslední době pod rukama množství knih (přibližně tři metrické centy) a mezi nimi jsem si všiml spousty publikací o otcovství. Něco z toho byly různě kvalitní návody na všechny ty věci, které je třeba s prckem udělat od chvíle, co ho opustíte coby chuml navzájem slepených spermií až do doby, než on opustí vás a založí si vlastní život. Něco z toho byla více či méně o vtip se snažící beletrie popisující strasti nadcházejícího otce. Základní prvek: Zveličování. Jak je to hrozné, strašné, k nepřežití, a tak dále. Když jsem pak spatřil blog "Fotrův deník", měl jsem sto chutí napsat taky něco. Problém je v tom, že většina prožitků otcovství se nachází za hranicí intimity, kterou ještě jsem ochoten svěřit všem tajným službám světa, širý kosmos v to počítaje jen v případě, že se někdo na tento server připojí bezdrátově, samozřejmě. Po vyškrtání všech podrobností, s nimiž se svěřovat nechci, mi zbylo následující poselství pronášené z rozhraní druhé a třetí třetiny těhotenství (chtěl jsem napsat druhého a třetího trimestru, ale tím bych se definitivně vydělil z komunity bezdětných :-) ): Je to fajn. Skutečně je mnohem lepší pocit být nadcházejícím otcem než nadcházejícícm bezdětným třicátníkem. Je mnohem lepší chystat se do nekonečné bitvy za něco, na čem záleží, než si tiše tlít v nadcházející krizi středního věku. Ach ano, samozřejmě mívám záchvaty hrůzy z břemene, jež jsem si naložil na bedra. Na druhou stranu to znamená, že můj život má cíl a směr, tedy smysl, což je o dost víc, než pozoruji u široké škály svých vrstevníků. Tohle vše píšu o sobě a za sebe, jednak proto, že manželka nemá v oblibě, když se píše o ní, jednak proto, že se vymezuji vůči všem těm haha knihám, kterou jsou na otce zaměřeny striktně a dokonce z tohoto pohledu čerpají část toho svého budeme-tomu-říkat-humor. Má zkušenost se totiž s tou v knížkách popsanou rozchází snad ve všem. Ještě nás nenapadlo v závěru třetího trimestru (a sakra!) vyrazit na tour de Evropa, letecky po levných hotelích, takže nevím, zda se bude rozcházet v úplně všech bodech, ale zatím tak činí. Samozřejmě se něco změnilo, můj syn už má své potřeby - což je, mimochodem, podle mého názoru nejlepší předěl (když už to musí být) mezi "jen shluk buněk" a "komplet člověk s duší, právy, etc." - a rodina se tomu musí přizpůsobit. Ale mohu p.t. čtenáře ubezpečit, že hysterické záchvaty obviňování mezi tyto změny nepatří.
      A teď z jiného soudku. Je načase vyvrátit několik přežívajících pověr: Koně nemohou zvracet. Mohou ale ležet a dělávají to, když spí, což činí průměrně asi 15 minut denně. To pak leží na břiše, nebo se vyvalí na bok. Mimo to také dřímou ve stoje. Sloni si mohou rovněž lehnout, aniž by si rozdrtili srdce vlastní tíhou. Zajíci spí se zavřenýma očima. Krokodýlové mají tři víčka. Žádný očitý svěděk se nikdy nezmínil, že by andělé měli křídla tvořena peřím, a už vůbec ne, že by šlo o nahé ženy nebo růžové bumbrlíčky. Sex není hřích.


    [130904]
    Utratil jsem hnusné peníze při pokusech udělat s laserovou tiskárnou za tři sta klacků něco, na co není stavěná, a s papírem, který k tomu není určen, ale dostalo se mi k tomu ponaučení: Občas je třeba tiskovou frontou protáhnout blok prostého textu, aby se z mechanismu dostaly takové ty zapečené koláče. A smysluplný text je lepší, než Lipsum, protože když člověk přes škvarky nevidí písmenka, může si je domyslet. S touto ideou předkládám svou další povídku, totiž Láskyplný příběh na kozí farmě. Je to první dokončený kousek z vesmíru Kosmického sboru a od verze, s níž jsem loni vyhrál II. Povídkovou soutěž s oživlými mrtvolami se liší jen drobnými úpravami, hlavně co se vychytání překlepů týče. Asi by si zasloužila přepsat víc, hlavně hodně poškrtat nudné pasáže (míň koz) a nějak napsat závěr, protože závěry mi nejdou, ale tak... je to jen povídka.
      Jo, a letos jsem taky vyhrál, první místo s Masakrem na vesmírné stanici a druhé místo se Jménem republiky. Jabloňový sad, v němž se otevřely brány samotného pekla skončil někde hlouběji.


    [130901]
    tato úvodní fotka, na níž torpédoborec DDG-88 USS. Preble (podle komodora Prebla, zakladatele důstojnického sboru US. Navy) třídy Arleigh Burke (podle admirála Burkeho, velitele torpédoborců za Druhé a Korejské války a pozdějšího Náčelníka námořních operací; Purple Heart included, možná proto byl DDG-51 pojmenován ještě za života jmenovce) odpaluje z VLS (vertical launch system) subsonickou střelu s plochou dráhou letu TLAM (BGM-109 Tomahawk Land Attack Missile) jasně naznačuje, že se dneska chci vrátit ke knížce Křižník Thor, jejíž přebal byl snad kreslen právě podle této fotografie, toliko stranově převrácené. Plus tam kreslíř přidal trochu víc plamenů, aby to bylo dramatičtější, nebo co.
      Velká část knihy je především politická fikce. Po stránce techniky se autor drží špičky aktuálního vývoje, ale jediný vyloženě futuristický systém je holografické maskování lodi. Jak tedy vypadá střet fikce a reality? V první řadě není pochyb o tom, že Čína se rozhodla stát se mocností, což je v dnešním světě možno pouze na úkor jiné mocnosti. Strategické sebevědomí jí však nechybí a navíc se zdá, že obsazování nových pozic nemusí být nijak těžké, pokud jsou tyto udržovány jen setrvačností Studené války a tradiční mocnosti nevidí důvod udržovat je i v postmoderním věku.
      Na poli námořního zbrojení stále vládnou Spojené státy, zatímco Evropa své stavy spíše snižuje. Spojené království záhy přijde o svou poslední letadlovou loď, sice se slibem, že bude nahrazena, ovšem, jak známo, slibem nezarmoutíš. Je možná trochu překvapivé vidět na pozicích námořních mocností země, které jinak vnímáme velmi úpadkově - Řecko (14 fregat, 9 konvenčních ponorek; obří sovětská vznášedla Zubr, mimo jiné), Španělsko (2 konvenční letadlové lodi, 10 fregat, 4 ponorky), Itálie (2 letadlové lodi, 16 fregat, 6 ponorek). "Tradiční" evropské mocnosti jsou na podobných počtech, akorát v jaderném provedení. Američané mají v plánu také malý přechodný pokles stavu svých letadlových lodí (CVN 65 USS: Nimitz, známá z filmu Tajemná záře nad Pacifikem, byla letos vyřazena), ale těm dodržení plánu věřím spíš, i přes novou vlnu šetření v armádním rozpočtu a přes kolaps Detroitu. V Asii je situace odlišná. Ani slabé státy si nemohou dovolit nechat svá dlouhá pobřeží nechráněna a kromě početné flotily hlídkových člunů a korvet nakupují a udržují tak velké síly fregat a ponorek, jak jen jim rozpočet umožňuje, kupříkladu lidové námořnictvo vietnamské (7 fregat) obětovalo celý obranný rozpočet roku 2009 k nákupu šesti konvenčních ponorek třídy Kilo. Královské barmské námořnictvo má pouze 4 fregaty, ale jedno malé plavidlo postavené technologiemi Stealth. A co lokální mocnosti? Indie má jednu konvenční letadlovou loď ve službě (ex-HMS. Hermes), jednu v přejímacím řízení (ex-Admiral Goršikov), jednu novou, vlastní konstrukce právě spuštěnou na vodu, a ještě jednu rozestavěnou. Dále se pod indickou vlajkou plaví 17 fregat (a raketových torpédoborců), přičemž je v zahraničí stavěno dalších deset konvenčních, a doma další tři stealth jednotky. Ponorek má Indie 14 konvenčních (a 6 ve stavbě ve Francii) a rozestavěno 6 jaderných v domácích docích. Snaha Indické vlády o maximální možný transfer moderních technologií do země je velmi dobře patrná, ačkoli v minulosti si často vyžádala nepříjemně dlouhá zpoždění v zavádění moderní výzbroje. Mimochodem, skutečnost, že se do užšího kruhu výběrového řízení na novou indickou útočnou pušku dostal takový paskvil, jako CZ 805, je dána právě požadavkem indické vlády na možnost částečné výroby v domácích podmínkách a na transferu know-how, na což vyspělé "áčkové" firmy málokdy přistoupí. Naskýtá se otázka, jak dobrý bude žák, když jej bude učit učitel formátu CZUH... No nic, zpátky na moře - k Číně: Námořnictvo čínské republiky má 26 fregat a torpédoborců, včetně francouzských stealth fregat, a 4 konvenční ponorky. Pro tak malou zemičku (kterou, mimochodem, Česká republika stále ještě neuznává) to jsou obrovské síly. Naproti tomu, námořnictvo Čínské lidové republiky operuje 77 torpédoborci a fregatami a 64 ponorkami (z toho 5 jaderných) a je druhým nejsilnějším námořnictvem světa. Letadlovou loď má jedinou, bývalý sovětský Varjag, a používat ji bude patrně jen jako cvičnou, avšak další jednotka je ve stavbě a Čína se nijak netají s touhou používat své letadlové lodi jako "jednotky k projekci síly", tedy obdobně, jako Amerika používá své útočné letadlové lodě.
      Evropa, které by použití slov jako "útočná letadlová loď" nebo "torpédoborec" (už vůbec nemluvě o "křižníku") způsobilo osypky a která v příběhu Křižníku Thor stojí sama jako král Theodén blahé paměti, sice má nějaké projekty vlastní jednotné obrany, leč v jejich provádění je velmi nejednotná a celá Evropská obrana spočívá na spojencích, které si EU snaží rozhádat, jak jen to jde. USA už daly najevo, že je Starý kontinent nezajímá a že musí nějak řešit Asii, kupříkladu společnými cvičeními, a nejvýchodnější evropský stát, Izrael, s trochou snahy taky brzy setřeseme.
      Tolik k politice a nyní trocha té technické skoro-fikce. Křižník Thor byl vybaven "štítem" protistřelové obrany, napřed jen raketovými střelami Sea RAM. Ty vycházejí z recentního systému RIM-116 RAM, což je v podstatě konglomerát dvou nejúspěšnějších PVŘS - motor a hlavice jsou ze Sidewinderu a zaměřovací systém ze Stingeru. (Poznámka pod čarou: Nejnovější verze Sidewinderu AIM-9X, portována v současnosti na F-22 Raptor, je schopna odpálení i bez zaměření cíle s tím, že až se cíl konečně objeví na dohled, hlavice si jej zaměří sama.) Při této příležitosti bych si chtěl rýpnout: Pokud by někdo napadl Evropská města raketami krátkého dosahu, tak Německá a Řecká příbřežní města se mohou schovat pod deštník RAMů, zatímco zbytek evropanů utře hubu. Naproti tomu zavrhovaný spojenec Izrael se může pod Iron Dome zaklopit celý. Pánové, kdo z vás tohle má? Popojedem. Štít Sea RAM má později Thor vylepšen o hnízdo laserové obrany Šivův prst. Ten projekt se původně jmenoval v plurálu, Šivovy prsty, a ukončen byl neúspěšně v roce 1995. V současnosti jej Indie opět otevřela a horečně se snaží dohnat, co doposud zanedbala. Američané zárodečný laserový systém mají, ale s jeho zavedením do výzbroje nijak nespěchají. Spojené státy jsou známy vývojem laserových zbraní už od koncepce Hvězdných válek prezidenta Reagana. Zatímco jednoranné rentgenové laserové jaderné hlavice zůstaly jen na papíru (včetně papíru série o kapitánu Harringtonové), létající laserová děla montovaná na čtyřmotorové boeingy se po 40 letech vývoje konečně dostávají do stadia použitelnosti. Zatímco si letectvo hrálo s obranou proti balistickým mezikontinentálním střelám, armáda chtěla něco menšího, a dostala demonstrátor THEL, jenž v roce 2004 ukázal, že umí zničit jak raketové střely Grad (v novinářštině Kaťuša), tak i minometné projektily. Je to technologicky vyspělejší řešení, než Iron Dome, na druhou stranu je tak složité a hlavně velké, že se jeho taktického nasazení jen tak nedočkáme. Zpátky k letectvu: USAF pochopila, že Studená válka je za námi, a tak využila zkušeností se svým létajícím laserem, ke konstrukci menších zbraní, nositelných v letounech Herkules a Osprey. No jestli někdy uvidím konvertoplán provádějící leteckou podporu pěšákům prostřednictvím laserového děla, konečně uvěřím, že jsem v 21. století! :-) O Sovětském svazu je známo, že ozařoval americké orbitální instalace, koncem 80. let postavil létající laserové dělo a v současnosti má ve fázi demonstrátoru pozemní mobilní PL obranný laser. O úrovni laserové technologie v Číně se může souhrnná analýza jen dohadovat.
      Pokud vám celý článek přišel příliš nudný, zahrejte si raději detektivní hru s panem Štikou!


    [130824] Pro forma a pro zálohování nosálům
    Taktika dobývání (žen) je jednoduchá:
       1) Zjistit, kde je nepřítel.
       2) Přiblížit se.
       3) Zaútočit.
       4) Obsadit dobyté území.
       5) Zavést civilní správu.
      
       Nejčastější chyby útočníka, vedoucí k fatálnímu selhání:
    1) Nevím, kde je protivník.
    Příklad 1: Spojené státy americké a politika izolacionismu. (30. léta 20. stol.)
    Příklad 2: Po dopoledni ztráveném v klukovské třídě technického lycea jdeš s klukama na pivo, fotbal nebo érsoft.
    Lepší postup: Omrkni místní Klub českých turistů, kroužek mladých přírodovědců, sbor chrámové hudby, aj., jestli se tam nevyskytují osoby opačného pohlaví. Pak se vetři.

    2) Nedokážu se skrytě přiblížit k nepříteli.
    Příklad 1: Zkáza Svazu Z (8.12.41)
    Příklad 2: Pozvat dívku do svého military klubu: "Je to sranda! Celé dopoledne kopeme zákopy v blátě, slunko do nás pere, celé odpoledne sedíme v močůvce z prokopnutého septiku a prší na nás, a večer se ožerem jak prasata a vytuhnem ve křoví! Fakt prča!"
    Lepší postup: "Ahoj, mohla bys mi prosím pomoct? Hrozně mě zaujal ten výlet za mechy Moravského krasu, na který váš klub jede, a rád bych se zúčastnil, ale nevím, jak se poptat vašeho vedoucího, abych nevypadal jako vtěrka."

    3) Útok stojí za houby. Útočník ztrácí iniciativu.
    Příklad 1: Válka Yom Kippur. Málo agresivní nasazení arabských ofenzivních sil umožnilo převzít operační iniciativu izraelcům, kteří i přes početní nevýhodu útok odrazili a přešli do úspěšného protiútoku.
    Příklad 2: Když zatuhneš ve fázi přiblížení a nedokážeš vyrazit na zteč, jsi zařazen do friendzone.
    Lepší postup: Hovoř zajímavě, hovoř furt, nedej obraně čas se vzpamatovat. Přesvědč ji, že se jí líbíš, bez ohledu na to, co si sama myslí.

    4) Nedokážu rozšířit průlom a zajistit území.
    Příklad 1: "Indočína? Těch pár legionářů to tam snadno zvládne samo."
    Příklad 2: "Je to bezva kluk, za ruku se s ním vodí skvěle, ale po třech letech bych ráda... taky něco víc."
    Lepší postup: Zvykněte si, že od teď musíte žít život za dvě osoby, a zvykněte si rychle. Sex na chvíli pomůže, ale nakonec se stejně budete muset naučit orientovat se v sociálních strukturách své polovičky. Budete se muset naučit hodně rychle hodně věcí. Konec lenošení!

    5) Nemožnost ukončit agresi.
    Příklad 1: Afghanistán 1989.
    Příklad 2: "Nedokážu přestat s balením bab!"
    Lepší postup: Projít přechodovým rituálem prstýnků zásnubního a posléze snubního vás konečně zbaví otravného balení ženských a ukáže vám, že všechno vaše dosavadní snažení nebylo vlastně ničím náročným, v porovnání s tím, co vás teprve čeká po zbytek života. :-)

    Útočte rozhodně, nenechte protivníka převzít iniciativu. Nezdržujte se s obléháním, kopáním útočných zákopů ani leteckou letákovou kampaní, sic vám někdo jiný za zády vypálí Pearl Harbour!
    Během celého střetu budiš vám útěchou myšlenka, že dívky v zásadě chtějí být dobyty - akorát nemíní kapitulovat před prvním mamlasem se vztyčeným bajonetem!

      And now for something completely different. Našel jsem tuto ve starém zápisníku záznam rozhovoru nejpřednějšího vedení Nakladatelství Devět beden, který vám tímto předkládám:
    Tom: Víš, mládí je kouzelná věc. Má jenom tři osy: Punk, sex a pivo, s tím, že pivo ti nenalejou a o sexu jsi leda tak něco slyšel. A přesto je plnější a víc obsažné, než cokoliv, co přijde později.
    Pepa: Ty jsi zase snědl půlku světa.
    ...
    Bože, už abychom šli domů.


    [130818]
    Základní škola v Horní Suché (s jazykem vyučovacím českým). Skupina MTLTM Art - Michal, Tomáš, Liberdová, Trčka, Michal - banda příliš inteligentní a příliš sexy, než aby se dostala do knih jako Správná pětka. Ne, samozřejmě... v té době jsme všichni byli samá noha, samá ruka (a největší prsa měl Michal), takže za "sexy" si dosaďte "příliš kreativní na tenhle ústav!" a nějaký ten hákenkrojcíček. Protože právě tady vznikl ten druh hypernacistického černého humoru, jenž posléze (v mém případě) vykrystalizoval do sbírky NSDAP a Říšské orlice. Našlo se pár učitelek, které to nechápaly, ale nám bylo jasné, že ne každý má smysl pro černý humor, a tak jsme jim to odpouštěli. Učitelkám, které byly příliš blbé na to, aby věděly, že jsou blbé, jsme však odpustit nehodlali. Zvláště Karlovcová, přezdívaná DJ podle tendence kdykoliv si uzurpovat mikrofon a mlít kraviny (což vyniklo zvláště v kontrastu s kultivovaným projevem paní Slamečkové), si nezasloužila slitování, ale jen zápornou roli v mém prvním komiksu. Vzpomínám na ni jako na neschopnou kariéristku, a to hovořím o těch lepších vlastnostech. Reálně vypadala trochu jinak, než v komiksu.
      Na četu k odpisu vzpomínám rád, spláchl jsem to celé za týden (scénář, rozvržení, kostra kresby, přes to malba, přes to kresba, nakonec inkoust) a považuji to za definitivní zlom mých dvojek a trojek z výtvarné výchovy. Ne že bych uměl kreslit nebo malovat - ale přestal jsem se stydět a začal se vyjadřovat. Z dnešního pohledu oceňuji jednoduchý scénář, který neklopýtá, jen na začátku trochu překračuje, a dobře se drží plynutí oken. Pozdější GyKomX (nečti Gymnázium Komenského Deset) toto udržet nedokázal a rozplynul se v miliónech postav a dějových linií. Na druhou stranu, Četa k odpisu je postavena na konglomerátu uzavřené éry mého života, neboť byla napsána až po konci ZŠ, zatímco GKX vznikal průběžně a reagoval na konkrétní dění na gymplu. Nedalo se to promýšlet, nebyl čas hrát si s kresbou, bylo to hodně punkové, ale naučilo mě to pracovat s prostorem pro kresbu rychle. Pepa Břenek (9 beden) mne mnohem později naučil rozkreslovat si komiksy po okénkách a pak je na kopírce spojit do listu, ale když je třeba naskicovat fofrem nějaký přihlouplý situační humor, musí být hned první dobrá. To byl případ krátkého komiksu o podzimním školním výletu do Morávky, na Peřeje, ale ten ofocovat nemíním, neboť tehdy to pro mne bylo velmi osobní, vzpomínky jsou živé, jako by to bylo včera, a ještě si je připomínat vlastním komiksem nemíním.
      Na vyšce žádný komiks nevznikl, jenom hromada kresbiček (hlavně tady), a samozřejmě povídky - Peklo pod palbou, Per Fabaceae ad Astra, Bio Beowulf.
      Později, už pod vlivem Orlice (těch povídek, i té knajpy v Těšíně), začal vznikat scénář k dalšímu dílu Čety k odpisu. Podle něj v roce 1944 elfí esesáci ukryli na východním Slovensku schránku s BFG, na kterou náhodou narazí banda od Šimka (já, Feťák, Javor...), kteří si od Maxmiliana Šimka půjčili Pzkpfw IV a vyjeli si na prázdninový výlet. Nebyl čas to nakreslit a teď už je to pasé. Nicméně ve mě klíčí touha nakreslit si erotický komiks... a hlavně: Nakreslit Teplometné granátníky! Protože ti si to zas(ou)louží. Jen se mi pořád nedaří nakreslit tlustou dominu souložící s kočkou na pozadí celoplanetární jaderné anihilace.


    [130811]
    Sobotní brněnské ráno. V noci pršelo, teplota spadla ze včerejších 37 na dnešních 17 stupňů, holubi pijí z kaluží - čeleď Columbidae umí srkat - a ranní ptáče pouliční kazatel na mne řve "Zbav se hříchu!" Když se tak zastavím u těch holubů: Kromě toho, že nemusí otáčet hlavu, aby se napili, jsou zajímaví také tím, že své mladé krmí něčím na způsob mléka. Město patří savcům... Holub domácí je šlechtěnina z holuba hřivnáče, u nás běžného, a holuba doupňáka, u nás ohroženého. Doupňák má jméno podle svého oblíbeného hnízdiště, což byly doupné stromy, tedy stromy s ďuznou pro hnízdo vhodnou. Doupě je dnes termín pro pelech šelmy - v plurálu to zní bohovsky: Doupata jsou dnes termíny pro peleše šelem - ale původně to byl prostě strom vyhnilý, vykotlaný (kotel jako v zásadě obalená díra, tvar kotle a tvar vyhnívající díry po suku), vydoutnalý. Sloveso doutnati je dnes opět posunuto do expresivní pozice spojené s hořením, ale původně naznačovalo prostě rozklad hmoty, synonymy tedy byla slovesa puchřeti, uhnívati, trouchnivěti. Trouchnivěním se z degradované masy stává troucheň, kteréžto slovo ovšem opět má širší výraz, než má dnes samotné sloveso (tzn. ne všechna troucheň vznikla trouchnivěním, některá mohla zpuchřet nebo doutnat, nebo hnít.) Obdobně práchnivěním vzniká prácheň. Nebo práchno. Jenže jak se vyrábí práchno? Každý postapák dobře ví, že - doutnáním (v moderním smyslu). Old Shatterhand (překlady z 30. - 70. let XX. věku) ovšem nepoužíval práchno, nýbrž hubku. Podstatné jméno hubka jasně odkazuje na původ tohoto troudu, tedy dřevokaznou houbu troudnatec, popřípadě obdobně použitelné houby ohňovec (nomen omen) a rezavec (taky nomen omen, ale z jiných než ohněstrůjných důvodů). Osobně si myslím, že si Kara ben Nemsí neosvojil přeshraniční houbosběrné návyky (byltě krušnohorák) a namísto hubky sensu stricto užíval k vypálení doupěte Petrolejového prince kusu bavlněné košile nebo riflí, jež nechal práchnivět doutnáním v piksle od fazolí tak dlouho, až byl suchý na troud.
      Dnešní spisovatel by patrně napsal, že použil firesteel, a dál by to nerozváděl.
      Toudi tuhle dovezl šedesátilitrový pytel plný starých dílů časopisu Score, načež přijel Justy a naskládal si je do dvacetilitrového batohu. Pár kousků jsem si uzmul pro vlastní potěchu z počítačovéherní archeologie a v období, kdy jsem literárně vyschl na troud jsem si je pročítal. Je to zlo. Dlouho ve mně hněv jen doutnal, ale shnilost tehdejších redaktorů přiměla jej vzplát jasným plamenem. Ano, zašlo to až tak daleko. Obraceje napůl ztrouchnivělé stránky devatenáct let starého magazínu, dusím v sobě jako v kotli spalující zášť.
      (Myslím, že v tomto okamžiku už se tento článek dostal v poměru "počet slov/počet kořenů slov" tak vysoko, jak jen to bylo lze možné.)
      Ale vraťme se ke Score. Nikdy jsem se neúčastnil soubojů Score vs. Level, neboť mi bylo jasné, že Level je samozřejmě lepší. Má Michala Rybku a stranu 42. Ovšem znalci o pár měsíců starší již na základce hladili svůj dlouhý vous ztrácející se mezi podhoubím rašícím z hromad Excaliburů (ty jsem zažil až na gymplu snad v počtu jednoho či dvou kusů) a důstojným hlasem mutujících jinochů pravili: "Jo jo, Score dneska, no jo, ale kdysi, když tam ještě byl Eisler, Rybka a hlavně" - tu se všichni utišili, jako by tušili, že bude vysloveno jméno velikána - "Andrej Anastazov!" "Ó!" zahučel obdivně dav. To je jméno! To byl, panečku, hrdina recenzního řízení herního časopisu! V mém okruhu jej snad už nikdo nečetl, ale všichni o něm šeptali. Proč odešel ze Score - tisíc a jedna zaručeně pravých šeptand. Že prý pracoval už v Excaliburu, oh!
      Tak tedy, NE! Narodil jsem se o něco později, než ostatní prvotní pařanské podhoubí, a unikl první vlně. Wolfenstein a Duke jsou lepší než Doom. Eisler neuměl psát a Anastazov měl vyřídilku baviče z estrády TV NOVA. Tak je to! Vlna ikonoborectví se ve mně vzedmula, jak jsem tak pročítal díly 04 - 50. Co to má být?! Tomu říkáte recenze? Dyť to je ubohost! Myslíte si, že tohle je vtipné? No to teda není!
      Je neuvěřitelné, jak velkou roli tehdy kladli originalitě, zvláště z dnešního pohledu, kdy všechny áčkové tituly jsou kopie konceptů známých ze 486. "Ta hra je dokonalá, boží, skvělá, ale... už tady byla jiná hra stejného typu... tak jí musím jen 9/10." A dotaženo až do absurdity: "Jindy by tato hra dostala minimálně devítku, ale tento měsíc už jsme jednu adventuru recenzovali, tak jsem tomu dal osmičku." A z druhé strany hodnocení, pane Anastazov? "Je to hrůza, nedá se to hrát, je to ztráta času - 4/10."
      Pokud se objevila nějaká FPS, byla hned přirovnána k Doomu. Ano, pojďme si pohovořit třeba o Dukovi, který byl třírozměrný a vtipný (o tom, že autor recenze nepřišel na to, jak donutit striptérky ukázat kozy, nemluvě). Anebo - a tady ťali do živého, dodnes živého - Quake. "Jen další doomárna," dozvíme se z recenze. QII totéž. Cože? QII jsme pařili furt! Quake není jen hra, je to životní styl! Ne nějaký přihřátý Future Shock, po kterém za rok pes neštěknul, ale ve Score mu dali desítku. Nemá smysl to rozebírat dál, QII a QIII se hrál roky po svém vydání, minimálně v QIII se hrával mistrák světa, ta hra představuje výkvět toho, co v podobě myšlenky začalo jako Wolf-Doom-Hexen, ale až v Quakovi dostalo to podstatné, totiž dokonalý engine a - a teď pozor, tohle je podstatné, protože se to nebude dalších deset let opakovat - dokonale vyvážené zbraně.
      Pokud se objevila nějaká RTS, byla to hned "jen další Duna 2". Anciáša vašeho! Duna 2 je NUDA! Není ani tak dobrá, jako Duna 1, ani tak dobrá, jako následný klon C&C a vzpomínáme na ni jen proto, že byla první. Dunu 2 jsem hrál v prváku na vyšce a byl to voser první kategorie, bylo to ještě mnohem horší, než první Sim City hrané na 286 z diskety. Takže když někdo řekne, že Warcraft, nebo Warcraft 2 je jen další Duna 2, zasloužil by přes držku. Plakát na Red Alert patřil mezi těch nekolik velmi málo, které jsem ve svém pokojíku vylepil, melodii doprovodu z Tiberian Sun znám dodnes, a přitom C&C byl, co se fundamentu herního mechanismu týče, dokonalý klon D2, zatímco Warcraft ukázal novou cestu, která vyústila ve StarCraft, dokonalou RTS. Ovšem Score bylo schopno i o SC říct, že to je jen neoriginální další klon Duny 2. Je zřejmé, že v tuto chvíli se člověku otevírá psionic blade v kapse. Ale nedosti toho. Možná můžeme říct, že většina strategií je nějakým způsobem postavena na Duně 2, hlavně co se mainstreamu týče, a jen nějaké výjimky na okraji, jako třeba OWAR, mají už tak daleko, že by snad mohly být originální, ať už to v hlavách redaktorů Score značí cokoliv. Jenže... oni prohlásili za klon Duny 2 i něco tak šíleně odlišného, jako je Z. Tady končí veškerá legrace. Toto tvrzení je na úrovni prohlášení, že kukuřice a automobil jedno jsou, nebo že litránek vína a třetinka litru tvrdého denně člověku nikterak neuškodí. Jestli Z je klon Duny 2, tak Duna 2 je klon Malého rybáře! Fury
      A tak to šlo dál, číslo za číslem, stránka za stránkou. Autoři se stále více profilovali jako totální loseři, nolifeři, geeci, nerdi a Michal Rybka, tlustý rypák s doutníkem a Železným křížem. Snad v každém čísle je recenzován pinball, což nechápu. Recenze her, které jsem dobře znal - namátkou třeba Fallout - zcela postrádají věci, které považuji za zásadní a určující herní zážitek. Snad ve čtvrtině případů nejde ani o recenzi, ale o popisování hraní hry. Tak tohle ne. A už vůbec ne ha ha rádoby vtipně.
      Score v retrospektivním testu zcela propadlo. Nelíbí se mi dnes, a věřím, že by se mi nelíbilo ani tehdy, což mimo jiné dokazuje fakt, že ze svých starších čísel (kolem 90, tuším) jsem si vystřihoval obrázky, zatímco Levely udržuji dodnes dokonale nepoškozené. Dokonce ani ten erotický díl není nijak... ehm... poškozen. Mezi náma - on ten Level byl lepší už i na omak. A měl stranu 42. Selhala vláda, selhala klimatizace, selhali hippies, Greenpeace, ribíz, Big Lebowski, Koudelka i ten chlápek nalevo. Teď je to na nás. Strana 42. Strana globálního ochlazení.
      Inu, v Brně se ochladilo, třicítky už letos patrně nebudou. Další rok je za námi. IDDQD v duši!


    [130809]
    K minule nastíněnému dílu Křižník Thor jsem chtěl ještě dodat, že všechny zmíněné sci-fi prvky si umím představit, jenom jeden určitě ne. Jeden je zcela jistě nereálný, svým odtržením od reality zcela nesmyslný, a až vtipný svou absurditou. Je navíc zmíněný hned zkraje, takže to ani není spoiler: V ČR budoucnosti existuje Klub 805, což je spolek přátel pušky CZ 805. No to jsem se nasmál! Umíte si představit někoho, kdo by měl rád tenhle krumpáč? No... a včera jsem potkal klon Knechta ve fanouškovském tričku. Uáááá! On je fakt někdo, komu se ta krádež za bílého dne líbí! Tak to snad... Uááá!

    Co mě na tom kvéru štve nejvíc:
    • Je 3x dražší, než konkurence...
    • ...a to proto, že do jeho ceny je započítán nákup nových obráběcích strojů, které se dále využívají pro výrobu civilních zbraní levnějších o nákupku CNC, a tedy levnějších než civilní konkurence - erár vlastně zaplatil modernizaci civilní, nevojenské výroby
    • Bojové jméno BREN už nese lehký kulomet BREN (BRno - ENfield), jehož plány večer před Německou okupací ukradl šéfkonstruktér a dovezl Britům, kteří zbraňi vyzbrojili svou armádu, kde sloužil výtečně a vydobyl si slavnou pověst. Co si vydobyl CZ 805?
    • Ve chvíli, kdy vyhrál vyběrové řízení, existoval jenom na papíru a do tabulky TTD si mohl napsat kdo chce co chce, a to se pak vyhrává snadno.
    • Spolu s výběrovým řízením na 3000 pušek se svezl i nákup pistolí Phantom, samopalů EVO, granátometů, bodáků, etc. Tedy nesouvisejících systémů!
    • Je 3x dražší, než konkurence.
    • Je to nová, neozkoušená zbraň. Proč, když na trhu jsou jiné, již vyzkoušené?
    • Je těžší než nahrazovaný sa. vz. 58, ačkoliv je plastový
    • Šachta nepřijme jiné zásobníky, než ty od výrobce. Takže není NATO kompatibilní.
    • Je 3x dražší, než konkurence!!!
    • Co se ergonomie a kvality zpracování týče, je to prasárna.

    Další důvody, proč tu věc nenávidím, dodám na požádání. Od dvojnožky kratší než zásobník, přes zastaralou Meoptu, zapékání barvy střel cvičné munice, nesražené hrany, nepohodlnou pažbu, až po Rambo-mačetu-špachtli na sádru.
      Nejvíc mě samozřejmě štvou ty lakonické hlášky Ministerstva obrany, kterými zdůvodňují výsledné nákupy. Pandury stály o 60% víc, protože nám je museli předělat do plavbyschopné verze, protože... eee... co kdyby v průběhu války přišly povodně? Toto má být oficiální zdůvodnění nákupu? Moderní útočná puška vyhraje konkurz, protože může nést bodák? (Navíc verze A2 stejně nemůže.) Ceremoniální jednotka - Hradní stráž - potřebuje 18 ostřelovačů (cca tolik jich má policie pro pokrytí případné potřeby na území celé ĆR), a tak nakoupí druhořadé kulovnice, cože?
      A abych zvedl tlak taky některým potenciálním čtenářům, tak ještě dodám, že osobně bych klidně nakoupil M-16A4, které stejně už používá 601.skss v podmínkách mnohem více bojových, než je patrolování před muničním skladem (což teda stejně dělají soukromé firmy) a dělání ramen na Bahnech - a občasné placání se ve Wardaku. Zásadní problém, proč se žádný klon systému AR-15 nedostal do užšího výběru, je ten, že Obraně vládnou módní vlny a protože veškeré povědomí nákupčích o západní výzbroji pochází z filmu Full Metal Jacket, kde M16A1 nemá hezký image. Mimochodem, je tomu proto, že tehdejší nákupčí ušetřili $1, slovy jeden dolar na kus tím, že odmítli chromování laufu a také munici nakoupili ne zrovna kvalitní. A mimochodem dvě, Full Metal Jacket kdosi přeložil do češtiny jako Olověná vesta a já celý film čekal, kdy se tedy objeví ta morální tíže, jež obemkne hrdinu coby vesta a stáhne jej do bahna amorality... a bylo tam akorát nějaké znásilňování a zabití vietnamské ostřelovačky, ne? Nebo si to pletu s Punisherem? ("Přišli jsme nepřítele zabít. Nic víc.") FMJ je samozřejmě označení celoplášťové střely.
      Já se ještě časem vrátím ke Křižníku Thor, ale dneska to tady zakončím zmínkou o Zombie-povídkové soutěži, která právě skončila a nyní se čeká na hodnocení čtenářů. Čtěte, hodnoťte!
      Post Scriptum: Rusnokova (tedy Zemanova (tedy Lukoilu, Šloufova a dalších)) vláda důvěru parlamentu (stále ještě více méně voleného!) nezískala. Krok "Hele, já te znám z chlastačky, nechtěl by sis založit vládu? Lidem to je putna a Ústavu pokroutíme..." nevyšel. No - ale jen o čtyři hlasy...


    [130727]

      Staré Žanek asi zgebne, cétí to:
      "Smrtka na mě brzo hókne: finýto!
      Moje statky budó v řiti,
      všecko klofnó minoriti?
      Tak to curyk, nésu blbý jelito!"
      
      Došel fýra minoritů s glétama,
      Žany hlásí: "Poďte slopat za nama!"
      Šembera byl pěkné hajzl,
      vožral ho a gléty čmajzl,
      zfajrovaly v krbu aji s chlupama!

    (Vasil Tesil)

    Jinak je v Brně vše v pořádku (tedy až na mladíka, jenž se ubytoval v centru a nevšiml si, že tam posledních pár set let bijou zvony, na což si šel stěžovat na hygienu) máme se rádi, venku je teplo a o mě se pokouší nachlazení. Zítra bude čtyřicet, takže plánuju požádat Ořešín o politický azyl na CH. Šéf opustil barák se slovy "Dělejte si co chcete!" Na brahmínu se vrátil Hókaj (třetí zprava, a na žádné jiné fotce z celé bitvy není...?), ale je zřejmé, že jeden sokol zimu nedělá. Zítra také končí malá velká nemrtvá bla bla bla soutěž, do které jsem zbastlil tři povídky, z toho jednu za dnešek, druhou za rok a půl a v kooperaci s Řepou a třetí mi odmítli v CKČ. Viky paří Civilization V (jako soundtrack k tomu je Z Nového světa, milovaná píseň mého dědy) a já Ressurection, ale hlavně oba smažíme Templářskou hru.
      Krom toho je asi hlavní událostí uplynulých dní četba nové knížky Františka Novotného. Ti bystřejší čtenáři s pamětí na jména možná spozorní: Není to ten, jak tam ta valkýra mu uřízla penis a udělala si z něj rukojeť meče a pak na něm... Jo, je to on. Ten člověk dvacet let psal jachtařské průvodce po Jadranu a přilehlých latinskoamerických zemích, ale ještě předtím napsal Dlouhý den Valhaly, což byla ve své době asi nejpropracovanšjí fantastika u nás. Ono se to nedá moc číst, ale ta práce, to řemeslo! To od Součkových dob česká literatura neznala. Já když si udělám výpis hrdinů pro povídku a pak nadávám nad soustavou tří rovnic o třech neznámých, abych si spočítal časovou souslednost, tak představuju vrcholné vzepětí současných povídkařů. Ale hlavně: Pokud se dvacet let jachtingu v nové knize projevuje tak mocně, pak si sakra nechci ani představovat, čím se ten člověk musel zabývat předtím, než napsal Valhalu!
      Dosti žertů. Řečená kniha zove Křižník Thor a je to česká military apokalyptická sci-fi. Vše začíná v Brně na Gelbecu a víceméně plynule pokračuje do Indického a následně Atlantského oceánu. Časově hovoříme o čtyřicátých letech jednadvacátého století a projekce vychází ze současného geopolitického stavu. Apokalypsa v podobě pádu Západní civilizace probíhá pomalu přibližně od roku 2008. Amerika zkrachovala, Pevnost Evropa krátce po ní. (Mimochodem, tenhle hitlerovský termín jsem nedávno potkal ve Vesmíru jako označení konkrétní vodohospodářské strategie.) Světovládu přebírají státy BRICS a z nich nejagresivněji si počíná Čína, která záhy vstupuje na válečnou stezku tak nějak po jiráskovsku, proti všem. Používá tři strategie: Bez vyhlášení války rovnou nukovat, bez vyhlášení války spustit námořní blokádu a když ani jedno nelze, tedy nasadit armádu robotických vojáků. Hlavní hrdina knihy spolu se svými přáteli mnoho nenadělá ani s atomovkami, ani s roboty, ale co se námořní síly týče, zdědil celý zatracený raketový křižník, a buďte si jisti, že jej nezaváhá použít. Děj se šine vpřed s razancí mořského proudu a i přes občasné kličky a mělčiny drží čtenáře pevně ve svém obětí a nese jej k předvídatelnému konci.
      Po řemeslné stránce jde o dokonalou knihu. Obsahuje dvě chyby, a to jeden překlep a jednu zle umístěnou hvězdičku. Postavy, prostor, děj je popsán jasně a zřetelně. Rychlost, s níž příběh plyne, je příjemně konstantní, je toho však dosaženo za cenu dvou postupů, které osobně nemám příliš rád: Příliš nudné scény jsou useknuty a pak zpětně lapidárně shrnuty, což ještě jde (je to lepší, než aby se autor utápěl v bahně nudy, nicméně takový Verne si s tím poradit uměl), dále pak je občas na začátku kapitoly umístěn její akční závěr, k němuž následně musíme dospět méně akční expozicí a zápletkou. Stejně tak je postavena celá kniha, a proto první text, jež vás přivítá, je první polovina předposlední kapitoly, tedy rozuzlení celého příběhu. Na druhou stranu to vlastně nevadí, protože vy jste si koupili knihu o maníkovi s křižníkem a je vám jasné, jak musí skončit, a protože to napsal áčkový autor, je jasné, že to tak musí skončit, protože tento nedopustí žádné křečovité úlitby popu.
      Což je vlastnost celé knihy. Vyskytují se v ní zhusta jevy, které by byly vlastně chybami, kdyby je nevedl zkušený autor pevnou rukou. Teď bude malý SPOILER:

    Tak třeba jak to, že Tomáš napsal nepřekonatelně geniální řídící program? Inu, byl velmi chytrý, pracoval na těchto věcech celé mládí, pak přišlo geniální vnuknutí a pak dalších deset let práce. To je přesně ta troška náhody a troška každodenní dřiny, která vypadá reálně a v příběhu nedře. Ve skutečnosti se dějí horší náhody, třeba plukovník Scott (zásobovač od Chennaulta) shánějící HVARy potkal den před návratem na frontu v baru Skákavého Joea (jinak taky plukovníka USAAF), který náhodou znal jistého generále, jenž měl naopak hromadu HVARů a potřeboval je (doslova) utopit. Setkání s letadlovou lodí. Náhoda? No jak prase, ale zase na druhou stranu je to popsáno velice uvěřitelně. Letadlovka není vzkaz v lahvi a při dokonalé viditelnosti je vidět poměrně dost daleko. A z popisu scény vyplývá, že daná situace má vlastně velmi vysokou pravděpodobnost uskutečnění. Samotné umístění Thora i se zásobovací lodí je vysvětleno nejasnou narážkou na jakési guerillové záměry Sea Security. Opět: Beru. Že jim vyšly všechny ty bitvy? I to je vysvětleno strategickou situací, kdy všechny floty jsou vázány jinde a v operační oblasti se pohybují jen menší a starší jednotky, kterým Thor vpadl do zad. V okamžiku, kdy se Čína rozhodne křižník potopit, tak také učiní, hotovo, šmitec. Že ve finální bitvě Tomáš natočí křižník nechráněnou zádí vstříct střelám? Inu, řvali na něj lidi zleva zprava, a hlavně, jak praví Kyril Yeskov v Posledním pánu prstenů: Amatér nakonec vždy selže. Pro mě je vtipné, že o týden dřív jsem četl Čest královny a tam Meč Boží Simmonds udělá přesně tutéž chybu: Ve snaze natočit hvězdolet gravitorovými klíny proti White Havenovým střelám se otočí přídí přímo proti graserům HMS Neohrožený - rozdíl mezi amatérem a profesionálem. Inu, a že celou tu peripetii Tomáš přežil? Za to může kočka. Takže jediná chyba asi bude to časování v závěru, kdy hned po potopení křižníku se nad ním objeví evropské letouny, které ještě neměly mít dolet. Což je taky divné, neboť mohly přeci čerpat palivo za letu. Při prvním čtení mi dost vadily šmátravé prstíky mystiky, ale i ty lze pochopit. Jednak sám hlavní hrdina praví, že to, co považují za poslání, je jen chabý model, který si jejich mozky vytvořily, aby unikly tíži hrozící smrti. A konečně je nutno si uvědomit, že existují celkem tři druhy lidí: Ti živí, ti mrtví, a ti, co jsou na moři. Ta kniha je hi-tech military hard fest hopsa hejsa multi hodně moc technická, ale mystika tam své místo má. Snad jediná věc, která mi skutečně vadila, je snaha o psychologii hlavního hrdiny. Respektive snaha o jeho zlidštění. Apfelbaumka mu jasně říká: Seš šmejd a grázl a egocentrik a lidi za tebou jdou jen proto, že věří, že je vytáhneš z každého průseru, a přísambůh, ty to pokaždé uděláš. Dobře, to mi stačí. Nepotřebuju nic víc. Je to tvrďák, který klidně odpálí atomovou střelu na velryby a použije civilní loď jako štít. Pak si trochu pobrečí, když zařve Petr. OK, i tohle beru. Ale od prvního okamžiku je popisován jako egocentrický paranoidní sociopat, tak nechápu, proč by měl ronit slzy pro pár členů posádky. Autor se ho patrně snaží zlidštit, ale nejen že to nemá zapotřebí, ono to dokonce vypadá rušivě. Abych dostál déja vu, které není tak úplně déja vu, vzpomenu tady ještě tvrďáka poručíka Wordena z USS. Monitor. Jeho činy také nepotřebují vysvětlení nebo epilog. Další trochu divný jev je obrácení Arabů z války proti Evropě na pomáhání Evropě, ale tam se dá předpokládat, že obsazení Mekky bezduchými stroji imámům vypálilo řádnou kudrlinku. Takže taky - proč ne? KONEC SPOILERU

    Tím vším chci prostě říct, že na té knize nic nedrhne, a také že tam není nic nadbytečného. Ani gram zbytečného tuku. Můžete si otevřít Google a Wikipedii a Jane's Warships a užívat si všech těch technických zkratek, anebo taky nemusíte a můžete jít jenom po taktice a po příběhu. Použitá čeština je pěkná, vystižná a svými námořnickými výrazy evokuje dobu, kdy půlka kapitánů (zlé jazyky tvrdí, že všichni ti, kteří se nakonec zmohli na boj) Jadranské flotily byla českého původu. Vazba je pevná, stran přes šest set a jediná zásadní výtka směřuje k obálce, která je hnusná a připomíná Cusslera (všimněte si, že ta fregata má druhou věž vlepenou snad v Malování) a podobné škváry (všimněte si, že tento voják nemá v pušce zásobník).
      Takže já bych asi jenom tolik, že to zatraceně doporučuju, a nyní již předávám slovo Neviditelnému psovi: Křižník Thor (všimněte si, že na horní hraně obálky se vznáší UAV dnes již málem zastaralého typu).


    [130713]
    Už zas chodím do roboty a bylo to fakt nutné. Nechápu, jak je možné, že jsme v době mé nepřítomnosti nevyhořeli během záplav po dopadu meteoritu vyvolaném tornádem. A nyní zprávy ze světa: Po přečtení mého předchozího postu ruská federální rozvědka rozhodla o přechod z počítačů na psací stroje. Dále: Sádlo a řepka - stojí za to si přečíst. Mimochodem, když už je řeč o velikánech českého národa, tak Cílek a Ložek se (konečně) složili a vydali Knihu.
    No a hlavně:

    Posily jsou na cestě, náčelníku


    [130708]
    Tak už je to zase měsíc! Dokonce pět týdnů. To to ale uteklo! V rychlosti sociální staty: Lenka a Věrka se vdaly, Pepa se nejspíš také oženil (musíme vyčkat na tiskovou zprávu nakladatelství 9 beden), Marťas a Michal Bob. se ozvali, takže ještě žijí. V Mariahutě děda jezdí načerno na fichtlu, mladý Kralik jezdí do karčmy helikoptérou Mi-17 a modří slimáci se bezostyšně páří s fialovými (fotoreport bude). Inu, a já jsem ochořel. Brněnské teploty lezly po stupnici mezi třicítkou a čtyřicítkou, ale dařilo se mi udržovat si před nimi náskok tak pět, šest stupňů, a tak jsem týden veder přečkal docela příjemně. No, vlastně taky proto, že jsem byl furt v limbu. Sice žádné halucinace, ale usínání během dne a poměrně plastické, živé sny - striktně lineární a podrobně vykreslené, zvláštní - mi i tak dokázalo rozhodit smysl pro realitu. Ještě teď si připadám jako mechom udretý, ale už udržím myšlenku. Návrat intelektuálních schopností byl neuvěřitelně osvěžující, jen doufám, že nezkejsnu na tomhle stupni, ale vrátím se na úroveň aspoň před nemocí. Aspoň že už nepotím aceton. Poslední týden jsem prováděl opatrnou rekonvalescenci v kočičím zábavním parku - tedy u rodičů v Suché. Při tom jsem zahrál Fallout New Vegas, vychrlil kýbl nápadů pro Templářskou hru a v závěru pobytu dokonce vytáhl psací stroj a sepsal krátkou povídku o Lászlu Fernséhenovi.
       U toho se zastavím. Píšu texty, a pohybuji se mezi lidmi, kteří píší texty, všechno na počítači, většinou několikrát zálohované v různých stádiích pokroku, na závěr několikrát kontrolované, často přepisované, upravované a šlechtěné, dokonale formátované a v posledku šířené prostřednictvím sítě. Někdy tištěné v několika kopiích. Někdy ještě a znovu zpětně upravované. Ale při čtení knížky o historii dolu František jsem narazil na text psaný osobou, očividně celý život zvyklou formulovat myšlenky pro strojopis, respektive pro písaře. Psal jsem pár textů pro Templáře (Drancíři používají psací stroje, zbytek světa je více či méně negramotný, Oceláři možná umí číst), přes kopírák, následně přes kopírku a finálně dojde ještě k pořízení fotografií a jejich vystavení na síti. Náhle mě napadlo, že mentalita člověka, tvořícího text jako jediný originál, tady a teď musí nutně být jiná, než mentalita, na kterou jsem zvyklý. Samotný proces tvorby musí být jiný, když se nemůžete vrátit a přepsat půl strany textu tak, aby vám lépe seděla k závěru. Když nemůžete měnit rod sloves, protože jste se v půlce souvětí rozhodli změnit podmět za jiný, lépe znějící, jiného rodu. A hlavně: Když nemůžete opravovat chyby. Vlastně ani dopisy již nepíši tímto způsobem, ty také napřed formuluji v editoru a až pak přepíši plnícím perem na bavlněný papír. S psacím strojem to moc nejde, protože dvě mašiny se mi na klín nevejdou.
       Že nesnáším riziko jedinečného tvůrčího skoku, o sobě vím už dávno. Ta hrůza, že strávím x hodin prací na něčem, co si zkazím posledním pohybem! Proto existují vývojové varianty a výsledné záložní kopie snad všeho. Hrůza ze ztráty informace má u mne podobu obsese, nesnáším termocitlivý papír - a blahořečím mu, protože jen ten dokážu vyhodit. (Poté, co jej vyfotím...) Vskutku, naprosto chápu zděšení Uberwaldských trpaslíků, když zjistili, že malý Samík Elániů utíral tabuli. Na druhou stranu, sázka na nutnou bezpečnost mi brání kreslit tak, jak bych potřeboval, vrhnout se naplno do tvůrčího procesu. Všechny mé kresby vznikají postupně, mnohonásobným kopírováním, kdy každá další kopie je dokreslena o další krok a opět okopírována, přičemž do nové generace je přeneseno jenom to, co se mi z předchozí generace líbí, a chyby putují do archívu. (Samozřejmě, že ne do koše! Co kdybych časem změnil názor na význam té které chyby v rozhodovacím řízení?)
       Dokonce i darované texty existují v jediném kusu pouze ve výsledné formě, zatímco pracovní varianty jsou schovány na dně speciálního archívu v režimu "Write Only Memory". Psány kolikrát měkkou tužkou po hrubém papíře, věty přes sebe přeložené, písmo rozmazané a nečitelné - ale na IR fotografii jistě rozluštitelné, a tedy existující. Ano, dokonce i ten speciální díl Šerifa, který objasňuje, proč hlavní záporák nesnáší hlavní hrdinku (a obráceně), a v němž si všechny postavy několikrát (v průběhu tří časových rovin) změní jména (a rodinné poměry), takže v závěru i zkušený čtenář je zcela ztracen a vůbec neví, která bije, dokonce i ten existuje v podobě připomínající shnilý listový salát pokrytý strašlivým škrabopisem.
       Pokud jste z výše uvedeného nabyli dojmu, že se najde Říšská orlice: Brněnský drak, tak ne. Ta je ztracená i přes všechna ochranná opatření.
       Zpátky k Lászlovi: Bylo to fajn. Výsledek je po formální stránce strašný. Haprující odsazení, překlepy, chybějící písmenka, mezery, nadbývající písmenka, chybné dělení slov na konci řádků. Ono je docela kumšt ovládnout tu mechanickou příšeru (a zvyknout si, že i když nepíšu, nežere zbytečně proud :) ). No a k tomu již výše uvedená omezení a z nich vyplývající nutné úpravy tvůrčího procesu. Překvapilo mě to, byl to nečekaně hluboký (zase žádná Macocha, ale oproti očekávání) zážitek. Pokud píšete sobě pro radost, doporučuji, dopřejte si jej také: Sežeňte si dobrý, příjemně (nebo alespoň "settingově správně") vonící papír, usaďte se na příjemné místo, vyfoukněte ze staré šrajbmašiny zdechlé veverky a napište si něco hezkého, jedinečného, nekopírovatelného, vznikajícího striktně lineárně a bez možností oprav. Je to příjemný anachronismus.


    [130601]
    V minulém čísle Babylonu vyšla poměrně krátká noticka Milana Knížáka, jenž si v ní stěžuje na vulgaritu předminulého čísla řečených novin. Inu, je tomu tak. Babylon jsou noviny postavené hlavně na interview a originálních článcích z prostředí, jež si nebere servítky, a ostré výrazy jsou v něm opravdu časté. Jsem však toho názoru, že uhlazení textů by snížilo jejich informační hodnotu. Navíc vnímám Babylon spíše jako umělecké dílko svého charakteru, ne nepodobné uměleckým projektům využívajícím metod žurnalistiky (např. film Český sen), a pro jeho expresi jsou expresiva nutná. (Ha!) Vlastně považuji Babylon víc za umění než za noviny, s tou významnou vlastností, že k tvorbě umění byly použity informace zajímavé a (přinejmenším pro mé vnímání světa) podstatné.
       Pan Knížák se následně naváží klasickým útokem ad hominem do objektů jednoho článku, konkrétně rozebírá erotické vztahy spřízněných rodin Němců a Jirousů, což je věc, která patří zmínit v monografii undergroundu a jistě patří do biografie dotyčných osob, avšak nechápu, proč se jí bývalý vedoucí Národní galerie zasštiťuje při útoku na nezávislé periodikum.
       V závěru je pak Babylon přirovnáván k "pokleslým novinám" typu Nový prostor, což je skutečná perlička a nezamýšlené ocenění. Nový prostor totiž považuji za výrazně kvalitní plátek, jehož záběr je sice poměrně úzký (například naprosto vynechává politiku), o to více však fundovaný a autentický. Výtka páně Knížákova o vulgarizaci médií šla, jak každý pamětník premiérů Zemana, Grosse a Paroubka jistě ví, nesprávným směrem a v kontextu Babylonu je prostě lichá.
       V roce 2001 se s nadšením psalo, že se z blogerů stanou novináři. V roce 2011 jsme se zděšením zjistili, že se z novinářů stali blogeři. Na titulní stránky předních českých denníků - Lidových novin a Hospodářských novin - se dostal bulvár, nepřesnosti, gramatické, a co hůř, i faktické chyby, někdy fatálního charakteru. Relevantních informací ubylo a schovaly se na zadní stránky. Hospodářky během deseti let dvakrát změnily design, pokaždé přibylo bílého místa a grafických prvků; příloha o vědě zmizela. Věda na Lidovkách se nese v duchu "Vědci zjistili...", což je tristní.
       Nedávno se mne kdosi zeptal, zdali ještě existuje Severní Korea - protože měsíc o ní noviny psaly denně, a pak najednou ticho, a už několik týdnů ani řádka. Podíval jsem se na Lidovky a skutečně: Eskalace napětí, a pak ticho, trvající už asi pět týdnů. Nic o tom, že KLDR odpálila rakety krátkého doletu do neutrálních vod směrem k Číně, že Čína reagovala ostrou diplomatickou nótou a že do Pekingu letěl (byl předvolán?) velitel Severokorejské armády (funkce stojící výše, než MO), načež se Severní Korea vrátila k jednacímu stolu. Mainstreamová média se prostě změnila v bulvár a člověk si musí vybudovat vlastní informační portfolio, aby věděl, co se děje pod okny a proč. Má to ovšem háček: Malé společnosti mají malé zdroje a výsledků dosahují buď jako parazité na grantovém systému (Babylon) nebo komenzálové (On War, On Peace), samozřejmě s masivním podílem dobrovolné, neplacené práce.
       Mimochodem, když už jsem zmínil Čínu. Francouzi ještě ani neopustili Mali, a už jde do kopru Niger, významný producent uranu pro francouzské elektrárny. OSN v oblasti posiluje, a tentokrát nejakou tu stovečku vojáků přihodila také právě Čína - jedná se o první čínské vojáky oficiálně operující na africkém kontinentu. Své síly shromažďuje také Africké velitelství USA, avšak u něj si nejsem tak úplně jist, zda dostalo to nejlepší a nejmodernější, co se dnes dá najít, anebo naopak takové výškrabky, které nebudou nikomu důležitějšímu chybět: Dostali totiž Ospreye. Jak praví Justy: "Ty zabily víc mariňáků, než talibánci." Čína, která se staví do popředí, co se týče personálního obsazení misí OSN (což není s podivem, když si uvědomíme, že všechny ostatní členské státy na to v podstatě kašlou), navíc aktuálně přezbrojuje svůj 15. výsadkový sbor. Aeromobilní útvar disponující jednotkami mechanizovanými i paradesantními představuje globální sílu, která může být do pár hodin nasazena kdekoliv v zemích třetího světa. Což potvrzuje i organizační řazení pod letectvo.
       Význam Číny ve světové politice dnes není tak velký (a vzrůstající) proto, že by si jej zaslouženě vydobila, ale proto, že má odhodlání vyplnit prázdný prostor, z něhož se znuděná a do sebe zahleděná západní diplomacie stáhla. Necháme Evropu odejít do důchodu, v němž z imperiálního sebevědomí zbyde toliko pořekadlo "Like a Sir"?
       Do důchodu může odejít národní identita, ale ne země. Oni patrně ani ti Keltové a Germáni na našem území nezanikli jenom proto, že by je k tomu Slované ohněm a mečem přemluvili, posledním úderem gongu bylo, když si Sláine začal říkat Bivoj a těžkopádnou keltskou kulturu poslal do kelu. V časech krize národní identity se národ podívá do minulosti a najde tam kde co, často i věci, které tam nikdy nebyly, každopádně jde o národní ohlížení se přes rameno. Když se nám to stalo posledně, tak i ten dělník z kolbenky ráno zabalil do Lidových novin kus tlačenky a literární přílohu si pečlivě poskládal do kapsy saka, aby si při svačině mohl přečíst Jiráska. A dnes? Fuuuu... (zvuk větru v Pustinách) Znamená to snad, že česká národní identita není tak ohrožena, jak se jeví - anebo že už je s ní dávno ámen? Jestliže Češi napřed vyhnali Němce a Židy a pak se diví, že je ve státě bordel a nejsou peníze, tak je to sice humorné, ale postrádá to sebereflexi.
       V tomto kontextu je zajímavé, že v průběhu půl roku vyšly tři genealogické tituly, na netu se vyrojilo množství databází pro tvorbu rodokmenů a reklama je dokonce i v novinách. Napřed jsem si myslel, že si toho jen víc všímám, když teď sám hledám své předky a příbuzné, ale není tomu tak: Ty knihy jsou první po dvaceti letech. A kdo letos vyhrál Magnesiu Literu? Rybí krev a (cena čtenářů) Žítkovské bohyně (Mimochodem, Bohyně jsou super a člověk se časem smíří i s poměrně brutálním a akčním závěrem.) Obě knížky se obracejí do moderní české historie a vytírají člověku čumák ve věcech, do kterých by se sám bál šlápnout. Otázkou však zůstává, zda nositelem národní identity je jenom elita - zvláště když podstatná část české elity slintá blahem nad prezidenty, z nichž jeden vyvěsil na čestném místě vlajku cizí mocnosti a druhý dorazil na výstavu korunovačních klenotů opilý - anebo ji je schopen uchopit i prostý lid.
       Tuhle jsem slyšel hezkou definici konzervatismu: Umírající naděje, že snad může být lépe, ve stínu zdrcující jistoty, že určitě může být hůř.
       Jungmann v duši!


    [130525]
    Soudruzi, tahle sajta prohlížená v Krusaderu vypadá naprosto bohovsky! Mimochodem, líbí se mi velmi, že k práci se soubory používám dvojku Krusader a Konqueror, to je prostě FTW!
      Včera a dnes jsem vyladil stránku sekce Povídky, takže teď je mnohem hezčí a je tam vše, co tam chci mít (konečně), plus něco málo dalšího: Na naléhání některých individuí, a protože právě slavíme 13. výročí založení Vaultu! jsem zařadil mezi přístupné staré povídky Pod křídly Říšské orlice III: Jak jsme zajali Churchilla, Pod křídly Říšské orlice V, 1. díl a hlavně ultimátní Epos o Šimkovi. K tomu pak jednu botanickou: Bio Beowulf, neboť ne každý návštěvník mých stránek, hádám, je seznámen s ideou pornofašismu.

    Nechť dlouho žije a vzkvétá navždy naše milovaná madbrahmínka! Skvělá brahmína


    [130523]
    Od té doby, co prosáklo, že jsem na Facebooku, jsem dostal (malou) hromádku žádostí o incest přátelství, což mě udivilo. Kdyby šlo o nepřátelství, něco jako na serveru nelibimseti.cz, tak bych to asi chápal spíše, protože vím o pár lidech, které jsem v životě namíchl, ale přátelství? Hodně mě potěšilo, že si na mě vzpomněl třeba David Zelený, to je fakt frajer, ale že bych tolika lidem stál za tolik? Zvláštní. No, po roce a půl už vím, k čemu je Facebook dobrý: Henry Thorn stále postuje fotky výstřihů pod heslem "My, kluci, co koukáme holkám do výstřihu", místo aby už taky konečně tam nějaké hrábl a poznal nirvánu. Necro neustále objevuje Internet, prolézá prastaré, virtuálními pavučinami zasviněné servery a vyhrabává na světlo Boží věci, kterým jsme se smáli v dobách, kdy e-mail byl ještě mladý a netu vládl Netscape Navigator. A o kterých jsme doufali, že už je nikdy neuvidíme. Zbytek lidí buď mlčí, nebo přispívá pod šablonami, do kterých nepatřím. Aha.
      Když k tomu připočtu, že obrazová funkce nestojí za nic (nahrávací dialog se sekne ve 30% případů a fotky nejdou zobrazit v původní velikosti, cože prosím, to už je 21. století?), všude jsou reklamy a layout je horší než mám na těchto stránkách... až si udělám volno, vydumám, jak nacpat personální chat na Brahmínu, a FB dám vale definitivně. Což však asi nebude tak brzy, neboť povídky je třeba psát a Resurrection je třeba testovat a co si budeme povídat, lukostřelba se taky sama nenaučí. Takže i tento příspěvek má za úkol jednak upozornit na probíhající Malou povídkovou soutěž s pár oživlými mrtvolami, jednak dát najevo, že jsem naživu a že mne žena po návratu ze Sardínie nesnědla.
      (Jo a koho zajímá můj profil na FB, má to snadné. Operačních základen B-52 není mnoho.)


    [130417] Lov kačenky české
    V uplynulých dnech jsem si uvědomil, že jsem starý. Škrábance, které se kdysi hojily s mrknutím oka, dnes vytrvale vzdorují regeneraci, a tak se vrství, mísí a zapalují. Nechci vědět, jak by se mi dnes hojily zlomeniny. No ale co, je lepší se opotřebovat, než zrezivět, takže vzhůru na další procházku!
      Kačenku českou, dobrou jedlou houbu z příbuzenstva smržů, jsem v Ráječku (etymologie odkazuje na bahno, tuším to nějak zkomolili Němci z češtiny, a později zase čeština zpátky z němčiny, inu, i takhle vznikají zajímavá jména) potkal před několika lety, ale tehdy jsem ještě netušil, že je jedlá, jen mě udivilo, že roste už v březnu. Od té doby se ji snažím sebrat každé jaro, ale zatím se nepodařilo. Vyžaduje totiž dlouho ležícíc sníh (=vodu) a pomalý rozběh jara (=dlouho teploty pod 15°C). Letos sice sníh byl, ale hned na druhý den bylo devatenáct ve stínu, takže šance nebyly veliké. Loni byly teploty nízké, ale zase nebyl žádný sníh, bylo sucho.
      Vyrazili jsme časně zrána, tedy v deset, s přestupem z #1 na #12 na Hlaváku. Vyhořelá budova kasina je po letech konečně rekonstruovaná, bohužel do podoby nákupního centra moderních biologických tvarů. O tom, že otevírat další nákupní centra v době hospodářské krize považuji za hloupé, zvláště když člověk potřebuje peníze nejen na údržbu, ale i na provoz (aktivní klimatizace), jsem už psal v souvislosti s Ostravskou Fukušimou. No ale budiž. Dodavatelé do obchodů budou svými naklaďáky velmi přínosným fenoménem obohacujícím přetíženou dopravní situaci tahu kolem Hlavního nádraží o nové projevy etnické různorodosti.
      Z konečné dvanáctky jsme prošli Komárovskou obytnou čtvrtí - mají taky nádhernou velikou magnolii - prosmýkli se kolem kolejí, pod železničními mosty doleva, podél cvičáku. Zrovna tudy běžela skupinka mládežníků na ranním cvičení, takže jsem si užil pohledu na prsa ve špatně padnoucích podprsenkách v pohybu, což je každopádně něco úžasného. Ono asi tak 98% žeských žen si neumí obléci spodní prádlo, což je na jednu stranu smutné, na druhou stranu pochopitelné vzhledem k nabídce v obchodech, kde mívají tak dvě velikosti, obě odporné až hrůza. Podobná situace, jako v pánské obuvi, kde sehnat hezkou botu je obtížné, a sehnat ji v jiné velikosti než G je nemožné.
      Podél stezky kvetly fialky, ale trhat je zde (kvůli naložení do cukru) nám nepřišlo moudré. Později se přidaly také podběly, a ty už jsme škubli. Přes most jsme přešli Svitavu a po trati pokračovali. Dělníci právě vrtali pod dražním tělesem jakési prostupy, zajímavé. Podél trati kdysi rostly lány játrovek, ale už dlouho jsem neviděl ani jednu - stanoviště se změnilo, navál se sem prach, osídlily jej jiné kytky. Cestou jsem našel rendlík a keramický izolátor, přičemž mi došlo, že za uplynulých deset dní jsem na svých procházkách našel páčidlo, dlouhý nůž (a keramiku na jeho naostření) a hrnec, takže můžu zombíka kutilství splnit prostě jen tak, ze stalkeřiny. Ale jakápak je tohle taky stalkeřina! Každý den jsem byl průměrně venku nějakých pět hodin, a ani jsem se nesnažil něco najít, prostě jsem se jen procházel. Klasický problém českého survivalu: Člověk musí být slepý, aby měl problém.
      Na svahu dráhy jsme nasbírali výhonky chmelu, překročili strouhu a vkročili do Ráječku. Všude bylo zeleno - koberce medvědího česneku v plném vzrůstu. Procházeli jsme se lesem sem a tam, vyhýbali se největší mokřině, lozili po spadlých kmenech, bez hmyzu to byla sranda, později v létě už to bude horší. Viky si konečně vzpomněla, že ficaria bulvifera se česky řekne orsej, a kromě něj zde kvetly už i blatouchy. Leucojum aestivum jsem přes veškerou snahu nepotkal, kačenku českou konečně taky ne, ale tak aspoň ten angrešt a kopřiva v jejich přirozeném biotopu byly pěkné. V Ráječku je také vidět dřevo ve všech jeho stádiích - od mladých stromů, přes dospělé stromy a přestárlé velikány, kteří se pak lámou či vyvrací a padají do bažiny, tvoříce mosty a místa dost vlhká, aby zde mohla růst další vegetace, pro kterou je to vítané nové místo v jinak dost hustě osídleném biotopu. Dřevokazné houby niží mohutné stromy ještě zaživa, na zemi je hnědá hniloba dorazí, v závěsu za ní postupují kořeny kopřiv a vrb, které celý kmen prorostou a upotřebí. Dřevní masa se pozvolna mění v podlouhlý kopeček, vyvýšeninu, až zmizí docela. Jedinou připomínkou jsou podivná místa v česnekovém poli, kde tento neroste. Nevím přesně proč, jestli je tam už obsazeno, moc sucho, moc dusíku nebo nějakých terpenů? Ale vypadá to zvláštně.
      Co je ještě zvláštnější, jsou kusy stromové kůry přibité na kmenech coby jakési malé stříšky. Viděl jsem je zde již před lety, ale tehdy neobsahovaly mršinu jakéhosi ptáka a byly tedy o něco méně obskurnější. No Záhada Blair Witch hadra.
      Jižněji jsme potkali dymnivku dutou v plném květu, obě její barevné varianty. Je jich zde mnoho. Mimo chráněnou oblast jsme nasbírali dostatek česneku na další rok a přitom pozorovali přelétávající L-29 Delfín, ve formaci s jakýmsi písťákem. Tajemná budka, která zde stojí, se prozradila - tryskal z ní proud vody. Patrně tedy jímání pramene, kterému někdo urval hadici, a zatím si toho nikdo odpovědný nevšiml.
      Trochu jsme se motali pod viadukty, překročili výpadovku, nasbírali hromady podbělu a konečně dorazili k Balbínovu pramenu, kde jsme se občerstvili. Na další výšlap k Holáseckým jezerům nebyl čas ani energie, tak jsme to otočili a od Makra jeli domů.
      K obědu byly solené vařené výhonky chmelu s brambory s máslem a medvědím česnekem, k tomu voda z artézské studně. Tenhle kousek země mám docela rád, jednak že jsem tady pobíhal rok, když jsem tu byl na kolejích, jednak že nebýt dálnice a výpadovky, tak by to mohla být docela zajímavá krajina. On teda jih Brna je děsně nudný, ale kvalitní les (Ráječek je poslední fragment přirozených lužních lesů, které patrně daly jméno Brnu) tady je, vody spousta, včetně pitné, tady by se mohlo pěkně blbnout a dobře žít, jen kdyby na všem nelplěl povlak prachu a každý zvuk nezanikal v kraválu kamionů a přistávajících letounů. Bojím se, aby časem vliv komunikací a staré černovické skládky nezačal měnit chemii rájeckého mokřadu.
      A protože nemám rád, aby mé článečky končily pesimisticky, tak přidám něco málo hudby: Gangman mix Ostrav style. K tomu krátkou baladu o tom, jak je důležité míti štoudev a na samotný závěr pak ještě kratší záznam života v Podolkovicích. (Pro méně znalé, Podolkovice jsou jednou ze čtvrtí slavného města Horní Suché.) Všechna videa dělal Reinar.


    [130416]
    Nedělní kratičký výlet do Vranova trval nakonec asi jen šest hodin a zase jsme ušli tak deset kilometrů, což se velmi blíží historickému rekordu, kterého dosáhla výprava vedená Roldou, která sestupovala po žluté do Mariánského údolí od rozcestníku před Ochozem. Je pravděpodobné, že se již blížíme fyzikálním limitům nejvyšší rychlosti, které je možno tzv. botanickým tempem dosáhnout. Při ještě vyšších rychlostech už patrně vítr vytvoří v plicích vakuum a my se udusíme, nebo tak něco. Naopak na druhé straně škály žádné meze neleží a je známo, že výprava pod vedením Gruldovým dokázala ujít něco přes jeden kilometr za přibližně osm hodin. České dráhy botanikům vycházejí vstříc a na trati Jihlava-Brno provozují známý "Botanický expres", umožňující i méně zkušeným botanikům určovat kytky za jízdy. (O Gruldovi je známo, že zvládá i rychlíky, a v Rusku dělají floristiku z letadla.)
      Vranov je velmi hezké městečko ležící v zóně IDS JMK 310, avšak Útěchov je ještě 101 a trasa mezi těmito dvěma sídli je velmi příjemná a lehká. Zdobená je třemi pomníky se svatými obrázky a Lichnštejnským památníkem, mimochodem, nedávno opečovaným. Na cestě ještě místy ležel sníh a pod kalužemi byla zmrzlá půda, ale kol cesty se sem tam objevily podběly. U sťaté břízy jsme nasbírali něco kůry. Vranov jsme prošli po hlavní silnici, posvačili pod Vraním sloupem, a opustili jej na dolním konci, s úmyslem sledovat silnici Vranov - Jehnice. Na protějším svahu se činili detektoráři, v pořezu jaseniny jsem získal novou poutnickou hůl (a možná příští luk) a pod svatým obrázkem v zatáčce jsme snědli margotku. To místo je zvláštní, silnice je jinak docela těsně svíraná svahem a potokem (Ponáva), ale zde se ze svahu řítí bystřina, která vytváří malý močálek, ale která hystoricky patrně odemlela kus svahu tak, že vznikl nízký ostrožek při cestě. Krom Panny Marie jsou zde dvě hrubě tesané lavice a zbytky po schodišti. Dozadu, podél bystřiny, vede snad stará lesní cesta, po pár metrech ukončena věčně rozrytým prameništěm. Vykročili jsme do svahu, mladou jaseninou a smrčinou to šlo poměrně snadno, a zhruba v okamžiku, kdy začalo už docela hezky pršet, jsme spatřili krmelec, jehož úkrytu jsme, s malou zastávkou k obdivování durmanu, dosáhli. Durmanu rostlo v okolí poměrně dost. Solný liz byl bez soli, zato v něm trčel květináč s umělou vánoční hvězdou. Vzadu v krmelci, v místnůstce, kam hajní zamykají subinky, byl ještě umělý veneček s andělíčky.
      Než se přeháňka přehnala, Viky vyřezala z březové kůry malý kalíšek a ověřila, že udrží vodu, takže už má 2/3 zombíka kutilství hotového. (Nějaká ta zbraň se taky najde, už zbývá jen nůž.) Když jsme odcházeli, objevili jsme ještě navršenou hromádku kamení s dalšími umělými květinami. Celé místo vypadalo dost surreálně, spíše jako lokace ze Skyrimu.
      Zakrátko jsme dorazili na horní hranu místního lomu, odkud byl nádherný výhled na třetinu obzoru, mimo jiné na rozhlednu nad Babím lomem, a průsekem v lese také na kostel ve Vranově. Pak už jsme sešli dolů k rybníkům (jsou zbaveny pobřežní vegetace - kmeny zůstaly zhusta pohozeny, kam padly, tzn. do rybníků), vylezli nahoru a přes pole obešli Jehnice od západu, a z Jehnic busem domů. Pole severozápadně Jehnic jsou zvláštní, mám trochu dojem, že nad nimi bývala jakési malá vojenská instalace, snad hláska provinčního systému registrace výbuchů jaderných zbraní, nebo něco podobného. Teď je tam samozřejmě jen díra v zemi, ale podivná. :-)


    [130412]
    Měl jsem dovolenou, tak jsme si s Viky vyšli do Ochozu, respektive z něj zpátky do Štatlu, skrze údolí Říčky. Ochoz byl pod sněhem, ale jak jsme scházeli údolím, sněhu ubývalo a v Brně už bylo naplno jaro. Dvě fotografie pořízené v jednom dni, deset kilometrů od sebe, první a druhá, ukazují brutální rozdíl ve fenofázi. Také však ukazují sílu albeda sněhu: snímek s tussilagem je pořízen na ideálním výslunném stanovišti (S, 40° sklon), takže světelný a tepelný počitek musí být ohromný, což dokazuje spíše pozdější rostlina v květu, a přesto se sníh stále drží a taje patrně jen díky ohřátému okolí.
      Co asi roste v hlubokém údolí zkraje jara, když sníh sotva slézá, že jo. Tři carexy, festuca (evergreeny), pulmonaria, hepatica, na skalách asplenium a osladič, mimochodem, dozvěděl jsem se, že u nás jsou dva druhy a jeden kříženec, což mě překvapilo, vždy jsem tak nějak žil v přesvědčení, že osladič je jenom jeden, stejně jako Milan. Další šok pro mne bylo zjištění, že ceterach a jelení jazyk jsou dneska řazeny k aspleniím, čímž se ta cigánská rodinka incestňáčků ještě znepřehlednila.
      Potkali jsme také nádherného grošáka, šel bos. A didakticky nahloučené případy bílé a hnědé hniloby. V půli trasy už kvetly lýkovce, ale ještě před nimi, pod Lysou horou, jsme zažili tak trochu mrazivé setkání. Údolí stísněné masivem krtince Lysé hory ("Někde tady bychom možná mohli potkat supervzácné lačníky, křup, křup křup... uááááá!" Horsič in vivo) se sevřelo kolem říčky a starého rozpadajícího se betonového masivu mlynského náhonu, pod stromy bylo temněji, voda vřela a z vývěrů šel chlad, a na břehu, mezi tmou vody a zimou sněhu, se šedozelenal ostrůvek morfologicky nepatřící do osvíceného, moderního holocénu: přesličku zimní (Equisetum hyemale). Byl jí jen malý ostrůvek, ale přesto vypadala působivě. Holé stvoly, naprostý antagonismus sylvestrisky, připomínají "spageti" ze Sněžného pekáče Ludvíka Součka.
      Dole v údolí, po nějakém tom brodění, koních, kozách, ovcích, pštrosech, už to bylo fasa, samá podléška, samá sněženka, ze země lezl áron, dymnivka jela na plný výkon. U knajpy nad jezerem jsme zahlédli v porostu nad Říčkou mihnout se modrý záblesk - ledňáček. Asi z nás byl docela nervní, protože lítal sem a tam, otáčel se na nás rudooranžovou hrudí a pískal/cvrlikal. Byl nádherný.
      Na bezových větévkách spadaných na zemi již rašily nové plodnice Jidášova ucha. Kraj přehrady pod zombíkemp hradem byl plný polámaných olší - vůbec je v okolí Brna množství polomů, ten poslední orkán tady solidně zamával s kde čím. Smrky jsou vyvrácené, douglasky mají ulámany tři metry špiček, sosnám chybí mocné větve - každý strom reaguje dle svých vlasntích součinitelů pevností a pružností.
      Na hrázi už jsme potkali dvě mámy s kočárkem, takže do těžké civlizace Mariánského údolí mě to ani moc nelákalo. Vzali jsme čáru po žluté, nahoru na bývalé slovanské hradiště, a tam pak nazdařbůh do lesa, neboť Viky chtěla vejmutovku a nigru. Křižovali jsme přitom zbytky předsunutého opevnění, sypané hradby, dodnes tak dva metry vysoké, porostlé mocnými duby. Což, mimochodem, byl uctívaný strom raných Slovanů, až docela později nahrazen naší dnešní, moderní lípou, kterou sdílíme spíše s jihoslovanským elementem.
      Nigru jsme minuli o tři metry, což při navigaci na 6 kilometrů není zlé, ale abych se mohl živit hledáním pokladů to pořád ještě nestačí. Vylezli jsme na poli nad Lesním lomem a prošli horní etáží od východu na západ. Celý lom jeví známky otevření, rekultivační suťové kužely jsou odtěženy, v nejnižší etáži se vrtá, jsou zde nové výsypky (a na nich hadinec a tussilago), s vedlejším (stále aktivním) lomem je spojen rozbahněnou cestou, a hlavně, v oblíbeném místě vycházek jsme našli jedinou sadu stop (dívka se psem), ke všemu starou. Podél okraje lomu vedlo stop více, včetně koňských a běžkařských. Mezi polem a lomem je pás mezi přecházející v les a demonstrující moderní českou krajinu: pět kilometrů od nejbližšího baráku jsou v křoví naházené hromádky stavebního odpadu, vysázené smrky, myslivecký posed a les překračující podélný úvoz a vítězně postupující vpřed do polí.
      A tím výlet prakticky skončil, #78 jsme odjeli přes Starou osadu dom. Ruce jsem měl ohlazané od hole a nohy ušmajdané - mým starým pohorkám se totiž bez vzorku podrážky nedostává trakce, a stávám se tak tedy atrakcí, zvláště při pohybu na sněhu. Jen díky tomuto opatření mi Viky může stačit a nevlaje kdesi za mnou.
      Tolik k výletu. O tom, že zemřela paní Thatcherová, největší politik druhé poloviny dvacátého století, jistě víte. Vyšel nás ten Chávez draho, ale co se dá dělat, předloni ta výměna Havla za Kima také byla bolestivá. Hezké shrnutí jejího života čtěte tu.
      A teď už dobrou noc.


    [130318]
    No, včerejšek jsem utnul dost náhle - byl jsem od FTP odvolán záležitostmi, o nich gentleman nehovoří (já ovšem nejsem gentleman a navíc jsem chlubivý, takže se pochlubím: Padl další level a perk šel do kování lehkých zbrojí). Nyní ale navážu tam, kde jsem včera skončil.

      Generál velil nástup. Tak si vykračuje... zrazu pozrel na mňa: "Keľo má mať vojak kefi?!"
      Reku, tri. Šáhněm do torby, schmatněm kefu: "Kefa na ancug."
      "Výborně."
      Šáhněm do torby, skrútim kefu: "Kefa na čižmy."
      "Výborně."
      Šáhněm do torby, znova skrútim kefu: "Kefa na glanc."
      "Výborně! Slobodníka tomu človekovi!"
      Ja sa od radosti vystrem, torba mi spadne, všetko sa vysype, a tam jedna kefa.
      "Čo to za kefa?!!"
      "Rezervna!"
      "Desiatnika tomu človekovi!"

    (Ander z Košíc)

    Nuže, slavná realita ČSLA, obrněné pěsti dělnické třídy, vypadala asi tak, že voják nafasoval kanady mnohdy z podřadných usní, ve kterých si zničil nohy, na což ještě po dvaceti letech vzpomínal jako na nejlepší zážitek svého života, což, mimochodme, vypovídá o naší společnosti mnoho. Co se týče čištění obuvi, k tomu obdržel tyhle tři kartáče. Jak známo, odvodu jsem o tři dny unikl, takže nevím, jak vojáci řeší problém tří kartáčů, když potřebují čtyři: kartáč na bláto, mazáček, leštící kartáč a kartáč na mantl. Patrně existuje nějaký fígl, předávaný z generace na generaci, něco jako že k čištění drážky pístu 7,62 mm samopalu vz. 58 je nejlepší tkanička z boty, anebo se prostě kartáč na leštění bot používá i na očistu oděvu. Což vám u obleku ze střižné vlny za patnáct tisíc nedoporučuju.
      Dosti odboček, zpátky ke kartáčům. Ten úplně nalevo je buďto hrubý leštící kartáč na obuv, nebo (stejně hrubý) kartáč oblekový. První kategorie se možná hodí k hrubému leštění pracovní obuvi. Druhou kategorii užijete k základnímu přepucování vycházkového oblečení (pro "lepší" - jemnější - oděv se prodává také jemnější kartáč). K leštění obuvi ovšem doporučuji spíše střední kartáč, jenž je měkčí a leští lépe. Uprostřed je pak kartáč na bláto, jenž slouží k hrubé očistě obuvi - ostrou špicí odstraníte zaschlé bláto, tuhými štětinami jeho zbytky. Je velmi tuhý (na půl cestě ke kartáči rýžovému) a k leštění obuvi naprosto nevhodný. Napravo je pak už známý mazáček. U nás dělá klasické kartáče s dřevěným tělem a syntetickými štětinami třeba fa Spokar a celá sada se vejde do sta korun. Pro kvalitnější společenskou obuv, které by byla škoda nedopřát nejlepší péči, pak existují kvalitnější výrobky.
      To byla zatím řeč o základní údržbě, kterou by měl zvládat každý, kdo nechce vypadat jako prase - zvláště, nosí-li vysoké boty. Vždyť už Orlík nabádal:

      Vyčisti si boty,
      v nich je tvoje síla
    Kompletní sada pro údržbu usňové obuvi vypadá nějak takhle:
    sada pro údržbu obuvi

    Takže to máme: Hadřík pro nanášení leštících vosků, roztahovací pěnu, voděvzdornou impregnaci, impregnační a zvláčňující olej, leštící pastu, deodorační sprej, barvu na kůži, ve druhé řadě pak leštící vosk, leštící krém černý, leštící krém bezbarvý, a naspod pak kartáč na bláto, mazáček na tmavé a mazáček na bezbarvé krémy a leštící kartáče na tmavé a bezbarvé krémy. Na obrázku chybí ještě vyživující emulze, hnědý krém, rychloleštící tekutý vosk, zvlášňující vosk a krabice, ve které to všechno přechovávám. A případně i petrolej, ačkoliv jeho použití je velmi specifické. Třeba to celé časem nafotím lépe - což bych mohl, teď, když mi Martin půjčil foťák za 40 tyček. Kdyby mi k němu půjčil i kartu, nabíječku a datový kabel, taky bych se nezlobil...
      Celá sada může vypada také takto, a pokud je to na vás příliš luxusní, nebo máte fetiš na německé gasmasky (kdo by neměl), tak třeba i takto. Na cesty pak potřebujete jen to nejnutnější.
      No a s pomocí tady těhle hraček pak můžete směle udělat tady z tohoto něco jako tady tohle. Do celého výčtu potřeb ještě patří také napínáky, ale o tom zase až příště.
      Na Brahmíně si stěžovali, že jsem prý málo zelený. Hlupáci! Já jsem přece Chekotay!

    My color is Chekotay!


    [130317]
    Takže dneska o obuvi a začneme opět materiály. Kůže je mrtvolně bledá, ošklivá a když se nechá vyschnout, tak opravdu tvrdá záležitost; to, co se používá k výrobě kožených výrobků, je useň, tedy kůže patřičně zbavená mazu a chlupů a následně vyčiněná koželužskými chemikáliemi (sloučeniny chromu). V závěru výroby je také barvená, přičemž obvyklé barvy jsou "přírodní kůže" - "tan", hnědá, šedá a černá. (Mrkněte sem, popřípadě sem.) Boty se samozřejmě nedělají jen z přírodních usní, ale také ze syntetických materiálů a různých tkanin. Která část je z čeho se dozvíte z malé tabulky, které bývá obvykle vlepena nebo namalován dovnitř boty a která obsahuje tyto piktogramy. Dnes je obvyklé, že podrážka je umělá, svršek usňový a vnitřek boty textilní. Luxusnější obuv má usňovou i podrážku a stélku, levnější obuv má i svršek syntetický, což mnohdy nelze od oka ani poznata poznáte to až když se takovou botu pokusíte nakrémovat, nebo až vám začne praskat. Sportovní a letní obuv má často textilní svršek, aby byla dobře prodyšná.
      O syntetiku se nedá starat jinak, než že se občas vyčistí hadříkem, mýdlem a vlažnou vodou. Zvláště různé běžecké a sportovní boty bývají bílé a každé další kolečko kolem stadionu je na nich znát. Obdobně také plátěné boty je možno toliko vyčistit kartáčem nasucho nebo hadříkem namokro, a v případě roztržení zalátat. Přírodní usně vyžadují mnohem složitější zacházení, na druhou stranu, mají potenciál vydržet mnohem déle, jsou pohodlnější (neboť kůže "pracuje" a časem se přizpůsobí noze), odsávají pot, mohou být voděodolné, vypadají skvěle a stárnutím získávají patinu, která jejich vzhled zlepšuje.
      Ale zpátky k usním. Materiálový článek zabývající se také usněmi nalezený na aukru obsahuje pár chyb, ale pro začátek je dobrý (a krátký). Laicky o druzích usní pojednává také tento článek z oboru nábytkářství, ale pokud chcete mít opravdu jasno v oděvních usních, nezbyde než angličtina. Ale aspoň budete mít konečně jasno v tom, co to safra je ta "genuine leather" a proč tak divně smrdí.
    Obuvnické svršky jsou tří základních typů:

    • semišový
    • lakovaný
    • hlazený (hladký)

    Semiš je broušená kůže. Pokud je broušená z líce nazývá se "nubuk", pokud je broušená z rubu, nazývá se "velur". Z pánských bot jsou semišové hlavně desert boots, vycházková kotníková obuv. Osobně se mi nelíbí, ale když s tím mohly Pouštní krysy nakopat zadek Rommelovi, proč by v tom nemohl jít dnešní muž na vycházku? Semišovou useň mají také mnohé pohorky a lepší moderní pouštní kanady. Semiš se nekrémuje, leda byste si chtěli udělat ze semišových bot normální hlazené (což je sice, obecně vzato, "downgrade", ale kolikrát jediná možnost, jak pořídit hezkou botu). Před nečistotami a vlhkem se chrání impregnací nanášenou sprejem a když už se ušpiní, použije se buďto kartáček na semišovou useň, nebo čistící guma na semišovou useň. Osobně v semiši nevidím nic extra a klidně ho natřu olejem, aby déle vydržel, ale není to adekvátní postup, pokud je řeč o módní obuvi.:-)
      Lakovaná useň se používá k výrobě "lakýrek" - v panské obuvi jde o lakované oxfordky, které se nosí na význačné plesy (spolu se smokingem, případně frakem) Taková useň je lakovaná rýznými látkami, tradičně jde o vinyl, a kdo si pamatujete nejlepší hudební záznamové médium, asi chápete náročnost údržby takové obuvi. Lakovaná obuv nesmí být vystavena mrazu a vlhku a musí se ošetřovat speciálními prostedky, a protože nevěřím, že by nějaký brahmíňan mohl vlastnit lakýrky, nebudu se tomuto tématu více věnovat.
      Ovšem to, z čeho jsou vyrobeny vaše opasky, kabáty, nátepníky, pochvy a kanady (mimochodem, dobrý článek o kanadách), to je useň hladká. Už se budu zabývat jenom jí. Pro sichr zopakuji to, co je tak nějak jasné: useň je mrtvá hmota. A stejně jako V.I.Lenina, i tu mumii na vašich nohách je třeba natírat nejrůznějšími přípravky, které ji udrží délé ve stavu nemrtvosti a zabrání finálnímu vysvobození v podobě hromádky roztrhaných mazlavých kousků pokrytých plísní.
      Když pomineme muže level 0, kteří se o svou obuv nestarají vůbec, představme si level 1, který už dospěl k použití hadříku a vody a rád by se dostal dál. Jakou pomoc najde na internetu? Já vím, že mé google-skilly jsou nízké, avšak já narazil na jediný fool-proof návod, a to na stránkách kopřivnické gay komunity Rychlé koule. Mike už za těch pět let jistě dostal víc rozumu, s trochou štěstí zahodil plastomet a běžel za holkama, ale jeho článek je zde a já jej trochu zdrbu a trochu pochválím.
      Už v první větě je první čárka chybně, stejně jako slovo "podařím" tam, kde by mělo být spíše "pokusím", a ještě lépe, kdyby to tam nebylo vůbec. Kartáček na nanesení leštidla se česky jmenuje mazáček a obvykle není takhle šíleně zřízený. Opravdu nechápu, co s ním kdo dělal, ale má nejvyšší čas být vyhozen a nahrazen. Prodává se v každém supermarketu, navíc obvykle bývají rovnou v různých barvách, aby člověk nemazal světlou obuv stejným mazáčkem, jako předtím černou. S leštidlem Sigal nemám problém, ačkoliv jsem zprvu očekával něco jako medvědí sádlo smíchané se sazemi (když to je pro armádu, tak proč se snažit), je to dost kvalitní výrobek a pro běžné mazání rozhodně postačuje. Skutečně má nějaké impregnační a vyživovací vlastnosti, ale hlavním účelem je vrátit okopané pracovní botě barvu a lesk. Mimochodem, kanady opravdu nezasluhují zbožštění, aby se o nich psalo po německém způsobu s velkým písmenkem na začátku slova. Další krok návodu mne docela dostal, asi je jasné, proč - krémovat hnědé kanady černým krémem by mě asi nenapadlo. :-D V každém supermarketu a v každé drogerii dostanete základní tři leštící krémy na obuv, a to černý, hnědý a bezbarvý. Existují i další (červený, karmínový, zelený...), ale jejich sehnání už není tak snadné. Pro domácí použití tyto tři základní docela stačí. A armáda samozřejmě objednávala Sigal i hnědý, za mých mladých let byl k dostání, ale pak byly kanady vz. 60 vyřazeny a tím zmizely ze scény i hnědé lampasácké kanady a krémy pro ně. (Zdá se, že kdysi dávno je nosili i železničáři.) Mimochodem, nemohu nevzpomenout templářského povalečníka Murphyho, jenž vyrazil na operaci Jarní probuzení komplet ve vz. 95, včetně kukly na hlavě, a na nohy nazul právě hnědé kanady vz. 60, které mu den předtím dovezl táta ze skladu. Po třech kilometrech pochodu po asfaltu pod planoucím sluncem byl Murphy zralý na převoz do nemocnice, ne na bojovou akci, nemluvě o tom, že když už jednou boty sundal, puchýře se radostně nafoukly a se znovuobutím měl dost problémy. Naštěstí si pak sedl do vosího hnízda a naznal, že templáři nejsou nic pro něj.
      Ale vraťme se zpátky k probíranému článku. Autor měl samozřejmě použít hnědý krém a následně také věnovat víc času leštění, protože ten polomat na poslední fotce opravdu není vyleštěná bota. Mimochodem: Slovní obrat "leštil botu, dokud se v ní neviděl" s nejvyšší pravděpodobností nenaznačuje míru odrazivosti blížící se míře odrazivosti zrcadla či vodní hladiny, tedy takové, kdy rozeznáváme snadno i málo kontrastní struktury. Jde patrně o básnické nadnesení. Bližší pravdě bude patrně obrat "leštil botu, až se blyštěla", jenž naznačuje, že obraz světelného zdroje odražený od vyleštěné boty byl velmi jasný a jeho okraje byly ostré. Já považuji za dobře vyleštěnou botu toto nebo toto, pokud se bavíme v rovině běžného leštění běžné kožené obuvi, pomocí základního leštidla a leštícího kartáče.
      Nicméně i přes málo kvalitní fotku je jasně vidět, jak botám leštidlo prospělo, a to je dobře. Svůj úkol, ukázat jinochům, jak se starat o boty, že to není žádná magie a že jim z toho ruce neupadnou, článek plní. Řečený článek pak uzavírá tradiční ocásek komentářů, ze kterých se dozvíme, že jde o kanady vz. 62 a že všichni pistalé jsou tupci, kteří neovládají nejen naprosté základy mateřského jazyka, ale ani základní vzorce chování a mezilidských vztahů.


    [130316]
    Na téhlé stránce najdete hezké klikátko ve stylu Hero Machine - můžete si vyzbrojit svého zombie-huntera. Mě tyhle věci děsně baví, pamatuju si, že na starém dobrém Tyrianu 2000 mě snad nejvíc bavilo vystrojování lodi. I když těžko říct, T2K je patrně nejlepší arkádová střílečka všech dob. Nu, tak tedy Chekotay:

    Kdysi býval můj obrovský problém sbalit se úsporně, a vlastnictví 120l bergenu mě v tomto nešváru podporovalo, ale do budoucna mám cíl sbalit se na tři dny do pánské aktovky. A k výše uvedenému mám v úmyslu přidat již jen něco málo. (To ale pouze v případě, že bude ten ACOG stát méně, než je součet úplně veškeré mé aktuální výbavy. :-) ) Ta kuše je tahle bestie a deklarovaný mířený dostřel 40 metrů nemá, mimo jiné i proto, že na 40 metrů ani nevidím. A zatím ji mohu doporučit. Na druhou stranu tyhle podezřele laciné šípy doporučit nemohu. Původně jsem tedy slinatl po perkusní karabině (Buďto Deerhunter, nebo raději Ranger, ta je hezčí), ale pak jsem si to rozmyslil: Karabina je na údržbu náročnější než kuše, výkon má nižší než samonabíjecí kulovnice, je dražší než obojí, dělá kravál jako to druhé, ale střílí pomaleji než to první, s přípravou na střelbu je práce jak cyp... A pro PA taky nic moc, neboť potřebuje perkusní zápalky, které si doma při nejlepší své vůli neudělám, protože i kdybych nasbíral nějakou rtuť (díky, EU!), tak změnit ji na třaskavou bych mohl leda tak modlitbou. A vyrážet s tenkého plíšku měděné kalíšky? To už radši skočím na medvěda s tesákem v ruce a zanořím jej mezi 3. a 4. žebro, pamětiv odkazu Vinetuova. Ale že je ta karabina krásná (ta lakovaná pažba! to mosazné kování!), patrně z toho bude klasický případ na potomka přenesených tužeb rodiče. Beztak to je takové půlmetrové tříkilové tintítko, ideální dárek k desátým narozeninám. "Jestli se nebudeš lépe učit, nekoupím ti střelný prach! Na vízo kule? Žádné kule v zásobníku!" Ono to beztak dopadne ve stylu "Ta vaše dceruška musí mít ale smůlu v rybaření, pane Lipner, chodí ke mně pro olůvka i třikrát do týdne!"
      Měl jsem takovou kolegyni, mladá holka, dělala u nás na brigádě a strašně se mě bála. Ledy pukly, až když jsme se potkali u pultu a oba si postěžovali tak nějak současně na namožená ramena po střelbě z Mosina. Dostala krochnu k šestnáctinám, zatím ji de iure vlastní pan otec a vydává toliko na střelnici, než jí bude osmnáct a vyřídí si ZP. (Pohříchu to byl poslední den brigády.)
      No nic, kvér budu potřebovat možná, ale boty určitě. Uvažoval jsem původně o těchto, nakonec z toho byly tyto kotníkové a tyto polobotky. Asos to nemá úplně vyjasněné, jedny jsou barva "tan" (vydělaná kůže), druhé hnědá, a přitom obojí jsou světle hnědé. Kvalita odpovídá ceně, je jasné, že pod tisíc korun se nedají koupit boty ani dobré, ale dostatečnou tomu dám. Když to srovnám s odpovídající cenovou a kvalitativní skupinou, tedy s Baťou, tak nejen že šije boty nekvalitní, ale navíc ještě i hnusné. Tohle je aspoň lepené klihem a nemá to milión cingrlátek. Překvapila mne useň, která na první dotek vyzněla jakoby vysušená. Zvláštní pocit. Dal jsem tomu dost zvláčňujícího krému, ale přes vrstvu barvy na povrchu zprvu nechtěla sát. Po troše rozchození, kdy souvislá slupka popraskala, už se mohl vosk vsáknout a boty začaly nabírat svou pravou barvu dobře promaštěné usně. Bude to ještě zajímavé. Mimochodem, kanady vz. 2000 pro vězeňskou službu jsem promazal tak, že tvrzená kožená špička jde nyní promáčknout prstem. :-) To asi není v původním určení úplně žádoucí, ale mě to vyhovuje.
      Co se týče mazání bot, respektive obecné péče o obuv, tak na českém internetu není žádný pořádný zdroj informací. V zahraničí něco určitě je, ale kolikrát to jsou rady typu "smísíte dvě libry sobího sádla s uncí tuleního oleje", což jsou ingredience, které normální Čechoslovák má šanci získat jen sem tam, za povodní. Na Mužích v Česku teď probíhají semináře ohledně leštění společenské obuvi, což je také chvályhodné, ale je to už jen ten úplně finální krok celého procesu. (Tedy, vlastně úplně posledním krokem je zavázání tkaniček - všechno to jsou takové frajeřinky do tenisek, ale číslo 13. vypadá skvěle na černých polobotkách, zvláště když použijete barevné tkaničky.) Takže jsem si řekl, že by bylo fajn shrnout všechno to, co jsem se o údržbě obuvi naučil, a třeba z toho vzejde něco jako článek.
      Na závěr: Jak jsem se tady minule rozepisoval o kontejnerovém zbožíznalectví, tak na Modním pekle jsou fasa dobré články o materiálech. Pokud plánujete koupit jakékoliv oblečení, jehož účelem bude i něco jiného, než jen držet na těle veselou kresbičku, pokud vídáte u kontejnerů často vyházené šatstvo, pokud máte v úmyslu začít chodit do sekáčů - vřele doporučuji.


    [130314]
    Situace je taková, že mám více důležitých e-mailů stopeno ve spam-jímce, než v inboxu. Tristní. A k tomu rýmička. Ta ovšem taková, že mne šéf hnal z roboty a žena nade mnou lomila rukama. nic moc
      Před časem jsem se zase rozepsal na Brahmíně o vyhlídkách na militarizaci Japonska. Já hlupák - že jsem si napřed nepřečetl Japan Times. Tyhle noviny si čtu rád, člověk se tam leccos dozví. Český tisk je spíše pro zábavu, je to jeden velký blogísek pubertálního androgyna. Ale i ten občas uvede něco, s čím mohu souhlasit, jako třeba toto ohlédnutí za Václavem Klausem. Okoun.cz Zahraniční zpravodajství je tradičně zanedbáváno nejvíc. Českému rozhlasu se v minulém roce podařilo vyhodit několik svých nejzkušenějších zahraničních reportérů, jak se šeptá proto, že si dovolili říct zlé slovo o syrských a palestinských povstalcích, kterým česká média tradičně silně nadržují. Česká televize je známá svým vyloženě anti-Izraelským postojem (To není antisemitismus, neboť některým semitům naopak nadržuje, a ani antisionismus, neboť Izrael je z poloviny tvořen Araby. To je prostě jen nenávist vůči úspěšnému levicovému multikulturálnímu státu.), no a noviny mají problém udržet si titulní stránky (plněné přejatými zprávami) bez gramatických chyb, ne to ještě dělat nějakou novinařinu. Na Okounu existuje klub zaměřený na pranýřování těch nejhorších novinářských prohřešků, doporučuji si jej občas pročíst.
      Popojedem, jak by řekl docent Grulich, kdyby nedělal geobotanika, nýbrž tiráka a zrovna by nacouval do plně obsazené jídelny mateřské školky. Chtěl bych mít tak ještě osmdesát kilo nadváhu a dělat traktoristu v JZD. Nosil bych gumáky, tepláky, placatou čepici a kašmírové sako, které jsem tuhle potkal v Unimodu (což je poměrně dobře zásobený second hand nad Zelným rynkem v Brně). Jeho barva a vzorek byly divoké (světle žlutozelená, modrá a hnědo-šedá, káro a pruhy) a tudíž bylo mezi normální lidi nenositelné. Ale tak to bych i zkusil přebarvit, jenže ono mi bylo také beznadějně veliké. Horní knoflík zapínání na pupku? Nedá sa. Ale kašmír! Uááá! 100% kašmír! Oblíkl jsem ho obráceně na holou kůži a kochal se tím pocitem. Pak jsem ještě nějakou dobu dumal, jak by se dala zužitkovat samotná látka z rozpáraného saka, ale nic mě nenapadlo. No, pokud máte velikost tak 59, čeká na vás v Unimodu něco, co se dneska už v normálním obchodě koupit nedá. A když, tak rozhodně ne za 40 korun. Já nechal roční produkci deseti kašmírových koz na věšáku (a spokojil se s šedohnědým denním sakem, protože stopro virgin wool je taky docela fajn) a odpotácel se domů, kde mi bylo řečeno, že takhle zle jsem už dlouho nevypadal.
      Ještě zůstanu u módy. Když v pětačtyřicátém padala fronta a Němci houfně vrhali flinty do žita a schovávali se před rudoarmějci, chtěli od Poláků civil. Poláci jim vyhověli a dali jim dokonce své nejlepší, nedělní obleky. Když pak dorazila Rudá armáda a ptala se, kde jsou hitlerovci, stačilo říct prosté: "Je jich plná ulice. Jsou to ti, co vypadají, že jdou ve středu do kostela."
      Britští piloti zase měli k dispozici vysoké zateplené boty, kterým šla sundat náholenice a tak se z nich snadno a rychle vyrobily nenápadné polobotky. Ony teda ty polobotky měly pořád v sobě lísteček se jménem výrobce a místem výroby, ale i ta snaha se cení. Konečně, Gubčík a Kubiš taky skákali v šatech s podšívkou potištěnou "Made in Liverpool, 1941". Ne že by to nebylo kvalitní oblečení, ale na úřadovně Gestapa poněkud de modé. Na druhou stranu, v operaci, k níž dal prezident Beneš příkaz slovy "Něco se musí udělat!" (a navzdory protestům domácího odboje), bylo toto drobné opomenutí tím nejmenším problémem. Vzpomeňme si tedy na zabijáky Heydrichovy při soundtracku z Assassin Creed III a přes Moderního dovagína se tak dostaneme k tomu, jak by měl končit Skyrim.
      Napřed malé shrnutí. Hlavní dějová linie (boj s draky, které ze zásvětí vyvolává Anduin Požírač světů) se splétá se skorohlavní dějovou linií (občanská válka) dohromady asi ve třech místech: Na začátku v Helgenu, v Bílém průsmyku, když se ozve volání Dovahkin a hlásku napadne drak, po jehož poražení a pohlcení duše je hrdina seznámen s řadou (řádkou) legend o drakorozených, a ke konci, kdy hrdina domluví příměří mezi Císařskými a Stormcloaky, aby mohl do Dračí síně polapit draka a použít jej k cestě do Sovengardu. Po totální destrukci Anduina pokračuje druhá linie dále a je třeba vybojovat válku. Dochází k bitvě o Bílý průsmyk, které se účasní obě armády, dohromady asi patnáct mužů (a jedna hysterická legátka) kdesi na lvl. 10, vyzbrojených lehkými zbraněmi. Následuje bitva o hlavní město protivníka, které člověk spláchne za pět minut. Od Viky jsem zaslechl akorát následující: "Co to je? Jo aha, to byl můj? Aha. A zase. Jak je mám poznat? Jak mám poznat kohokoliv? Co tady dělá ten kůň?" Osobně jsem tohle nehrál, neboť dle mého názoru hra končí okamžikem zničení Anduina a šmitec. Obdobně jsem nedohrál ani Fallout 3, protože tak stupidní WTF?!!? závěr opravdu odmítám zahrát.
      Rozdělením hlavních momentů hry do dvou paralelních dějových linií hře škodí, zvláště když jedna linie je naprosto "who cares?" Už proto, že Legie i Bouřné hávy jsou jedni za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet a ani jedna banda si nezaslouží, aby na ní spočinulo oko hráčovo. A také proto, že ani jedna strana nemá šanci zvítězit: Když vyhraje Legie, získá celou nepřehlednou provincii plnou doutnajícího povstání a neslibující vůbec žádné zisky.ORLY? Když Ulrikovci, tak odtržením od Císařství opustí ochranu Zlato-Bílého konkordátu a stanou se tak případným cílem kořistnických výprav Thalmoru. A to vše za situace, kdy je půlka provincie ovládána Zapřísáhlými. K tomu se dá říct jediné: O RLY?
    A přitom i základní rozvržení příběhu umožňuje splétat nitky postupně do pevného lana a dosáhnout jasného, jednoznačného a dechberoucího vyvrcholení (V rámci možnosti, samozřejmě. Ale tak nikdo snad nečeká dalšího Riddicka.). Vezměme si třeba antagonisty občanské války: Na jedné straněn nějaký bezejmenný šašek, velitel Legie, vyslaný jakýmsi císařem kdesi na druhé straně kontinentu, který nikoho nezajímá. Na druhé straně Ulfrik, jarl Větrného žlebu (hromádka šutrů o pěti lidech), vládnoucí mocí Th'um, dračího řevu. Jednoho řevu. Který se horkotěžko naučil ve stylů mnichů z Vyšného Hrothgaru. Jaký je jeho nárok na trůn velekrále? Že prý jej porazil ve férovém souboji. No, obávám se, že starý velekrál ani netušil, co se chystá, ježto Ulfrik usoudil, že to s tou ctí snad není třeba přehánět. A pak tady máme mladého dovahkiina (mladou dovahkiinku, všichni hrajem za baby), který:

    • Likviduje promptně největší zhoubu Skyrimu, Tamrielu a celého světa
    • Je mladý, krásný, inteligentní, každý ho musí mít rád
    • S trochou snahy šéfuje všem cechům, co jich jenom je
    • Zná Skyrim lépe než své boty
    • Je bohatý jako Kreosot
    • Má požehnání Vyšného Hrothgaru
    • Je vysokým šlechticem málem ve všech provinciích
    • Tyká si se všemi jarly
    • Vrátil se ze záhrobí, kde si zahulákal s největšími hrdiny Skyrimu, kteří kdy žili
    • Jo, a mimochodem: Je přímým a nezpochybnitelným potomkem Tiberia Septima, zakladatele Císařství (jakožto Drakorozený), obdařen dědičným požehnáním bohyně (nebo daedry, nějak mi to splývá).
    Nehledě na to, že za něj hraje hráč, který rád jde po nejvyšší metě.

    Takže si představme bitvu o Bílý průsmyk: Tak 50 postav na obou stranách, od brány a od Dračí síně přicházejí další oddíly posil (třeba až na celkový počet 500), všichni civilové jsou v podzemí hradu. Není možno utéct mimo město ani vstoupit do hradu. Všechny domy jsou odemčené a bojuje se i v nich. Bojovníci jsou vyzbrojeni na úrovni hráče, vzduchem létají mračna šípů a vysoká magie. Ke konci řeže se boje účastní i velitelé obou stran, v tom přilétají astrální poštovní holubi k mágům velitelů - všechna města jsou pod útokem draků, Samota a Větrný žleb zvláště! A krátce nato dorazí také desítka mocných dovah, v čele s Anduinem, jenž je nesmrtelný, a řádí v městě jako černá ruka. Bojovníci, jarlové, generálové umírají, včetně Ulfrika a Tullia, až konečně Drakorozený zapíchne Anduina a zkonzumuje jeho duši. Co zbylo? Pár přeživších na obou stranách, sem-tam jarl nebo zeman, a mezi tím vším superbojovník, hoenir jak hrom, polykač draků. Vše stihne, boj ustane, kostra dohořívá... předstoupí jeden z bojovníků se slovy: "Tys nepochybně právoplatný vládce Skyrimu! Řekni nám, sirotkům bez vůdce, co máme dělat?" Našež hráč odpoví jednou ze tří možností:

    • "Ulfrik měl pravdu a já prosadím jeho úmysly. Legionáři, složte zbraně!" Načež hráč pobere Bouřné hávy a jde mydlit draky.
    • "Skyrim je a vždy bude nedílnou součástí Císařství. Povstalci, složte zbraně!" Načež hráč pobere Císařské a jde mydlit draky.
    • "V této chvíli není čas na lidské půtky. Musíme zachránit svět! Všichni za mnou!" Načež hráč pobere úplně všechny a jde mydlit draky.

    Všechna města jsou v troskách, lidé přežívají v rozvalinách, jeskyních a sklepech. Hráč má quest (řadu qestů, po městech) zabít všechny draky dřímající na skalách kolem měst; všichni přeživší z Bílého průsmyku se za ním sešikují coby společníci (technicky to jde, mám takový mod a verbuju kde koho). Všechna města mají na mapě černé ikonky, nefunguje fast travel, nebo hráče vykopne kus před hradbami, aby do toho nespadl rovnýma nohama. Z vojska vystoupí dvě postavy, našeptávači. Vždy nějaká dobrá kombinace muž/žena, akční mladík-idealista/uvážlivý moudrý pragmatik, každopádně jeden za ulfrikovce a jeden za císařské, a snaží se zlanařit hráče na svou stranu. Hráč v každém městě musí řešit problémy politického charakteru, které jej donutí uspořádat si své myšlenky k finálnímu rozhodnutí. Například rasistické téma s Kha'jity/orky/elfy/Redgardy, politické téma s nadřazeností Thalmorských nad Císařskými, potažmo nad Skyrimskými, náboženské (hlavně uctívání Thalose, ale třeba také zákaz uctívání daeder)... V závislosti na řešení se k němu budou přidávat další skupiny císařských, nordů, thalmořanů i draků (po porážce Anduina je je Drakorozený skutečný Dovahkin = Dračí král z práva vítěze rovného souboje). V závislosti na splnění dřívějších questů hráči přijde na pomoc Cech zlodějů, mágové z Ledohradu či oddíly orkských válečníků z horských pevností, jakož i Šedovousí nebo případně (už hodně fantasie, ale proč ne? Šlo by to!) dwemerští Setníci.
      Po osvobození všech měst se tedy Dagonborn s celou sesbíranou armádou vrátí do Bílého průsmyku, kde na něj čeká správce obnovující město a také osobní vyslanec císařův. Je jasné, že jde do tuhého. Hráč si musí vybrat, co vyslanci řekne, a jak tedy zakončí celou hru:

    • "Kašlu na to, jdu domů!" Skyrim upadne do bezvládí a chaosu, časem se jej postupně opět zmocní Císařství, ale uplynou desetiletí zmatků.
    • "Jsem nejmocnější šlechtic Skyrimu, stanu se tedy velekrálem a z rukou císařových přijmu korunu provincie." Povstání je zažehnáno, Skyrim se znovu stal pevnou součástí Císařství, Thalos je zapomenut.
    • "Jsem nejmocnější šlechtic Skyrimu, stanu se tedy velekrálem. Všichni cizáci raus! Kdo překročí hranice, tomu dáme po čuni!" Skyrim jako samostatné, Thalose uctívající království vstupující do věku prakticky neustálých bojů a šarvátek. Pro Nordy dobrý!
    • "Právem z dračí krve jsem nejmocnější v celém Tamrielu. Teď jdu nakopat Thalmorské a pak ať mi císař uvolní místo! Mám kulervoucí armádu!" Porážka elfů, zrušení Zlato-Bílého Konkordátu, obnova Císařství jako hlavní mocnosti planety, návrat draků.
    • "Právem z dračí krve jsem nejmocnější v celém Tamrielu. Teď jdu nakopat Thalmorské a pak ať mi císař uvolní místo! Nemám sice až tak kulervoucí armádu, jak bych chtěl, ale stejně to prubnu!" Porážka skyrimských, potvrzení Zlato-Bílého Konkordátu, Skyrim provincie pod správou Thalmoru. (rozhodování dle počtu a složení armády+podle konkrétních činů z minulosti sloužících k podpoře vojenské výkonnosti Skyrimu)
    • "Já jsem Drakorozený a klidně prodám duši i posledního ze svých poddaných. Povolejte daedry!" Bethesda inkasuje za DLC "Oblivion 2".

    A tohle není problém spatlat za jedno odpoledne! I v tom prachsprostém designu interakcí, jaký Skyrim má. U všech všudy, vždyť hráč si může vybírat odpovědi - známe hry, které neumožňují ani to, a stejně jsou interaktivní (Fallout Tactics: Awaken, abych byl konkrétní). A pak má hra co? Pak má hra vyvrcholení! Člověk složí ruce z klávesnice, otře se, zaostří na svět kolem a pomalu se pokusí uvolnit svaly ztuhlé po třiceti hodinách nepřetržitého hraní, zatímco na obrazovce jedou titulky (sem tam vybuchující hlava Toda Howarda) a v hlavě se vzpomínky na epiku rozuzlení mísí s epickou hudbou a endorfiny a vytvářejí nepřesnou, ale hluboce přetrvávající vzpomínku na parádní herní zážitek.
      Ale má mít moderní hra vůbec konec? Aha?! Protože tady narážíme na konflikt dvou konceptů, které přinášejí diametrálně odlišné herní zážitky; a tento konflikt známe už z Falloutu 2, kde člověk po dohrání hry mohl hrát dál, dodělat všechny questy, vyšvihnout se na 99. lvl. a posbírat skoro všechny perky, zatímco ve Falloutu 1 hra končila jasně, hráč měl 21. lvl. a tedy jen 7 perků a musel se specializovat, takže ani neměl šanci zahrát všechny questy. Nejde jen o to, že svět nabízí nespočetně možností, úkolů a příběhů, ale o to, jak silný je centrální příběh. Ve Falloutu je hráč hnán vpřed záběry na vysychající vodní rezervoar, ve Skyrimu všechny důležité události poslušně počkají, až se hráč uráčí odpižlat si svých pětasedmdesát ocelových dýk v rámci cvičení. A musím říct, že ve výsledku tak rychle převládne pocit, že vlastně o nic nejde. Takže proč to vlastně, k sakru, hraju? Inu, pěkná příroda a nahé ženské. Ale o tom zase až příště.


    [130309]
    Z jiného soudku: Pařím Skyrim, kydlím draky! Fus ro dah!


    [130308]
    Tak jsem si minule řekl, že případné chyby opravím do druhého dne, a ono se to nějak protáhlo... namísto "/b" jsem uzavřel "a"... ale teď k hlavní náplni dnešního dne:
      Jaro je tady! Slunce prozářilo pochmurné Řečkovice, já s radostí shodil kabát a popadl blejzr a... profoukl jsem jak cyp a teď skoro nemluvím, jak mám oteklý krk. Ale ten den byl krásný! Hovořím o úterku, kdy jsme si s Viky vyšli na vycházku podél trati. Autobusem na KrPole nádraží a pak pěšky zpátky na Zamilec. Trasa je to velmi malebná, byť dost ruší hluk z výpadovky. Jižně od nádraží je malý podchod pod tratí, pěkně zděný a útulný, na nějž navazuje lávka přes Ponávku. Napravo se zvedá zalesněný kopec nad Kociánkou, jehož sosny v odpoledním slunci září mědí, doleva se táhne ulice Myslínova, pojmenovaná podle Jiřího Myslína, policisty a odbojáře, umučeného nacisty. Původně se jemnovala Unterteich Streße, což dává tušit, proč Zamilec vypadá jako rybniční dno, a proč má tak brutálně předimenzovanou hráz.
      Z východu ulici utiskuje kopec, od západu pak drážní těleso a regulovaná Ponáva. Kopec se patrně kdysi těžil, a na dobytém území se tisknou další malé domečky, takže celá ulice má trochu ráz malé dělnické kolonie (kdysi to skutečně dělnická kolonie byla, nazývala se Porgesky). To se pomalu mění, jak se staré domy rekonstruují, přidávají se patra a ruší maličké předzahrádky.
      Osada na Myslínově ulici končí odbočkou ke hřbitovu. Královepolský hřbitov byl založen roku 1888, avšak některé... prvky... do něj byly přestěhovány - a to nehovořím jen o starším ze dvou křížů. Nájemníci byli přestěhováni patrně z dnešního Mojmírova náměstí, inventář se ukra... znárodnil při rušení kláštera. Myslím, že jsem se s poznámkou "Exhum." již někde setkal, ale poněvadž si nepamatuji kde, považuji za své první setkání toto. Vypadá to velmi zvláštně.
      On teda celý hřbitov je dost zvláštní. Prošli jsme si stěží jednu čtvrtinu, a mohu říct, že takový krchov jsem ještě neviděl, a to mám pradědu, který podplul pod hřbitovní zdí, takže mohu říct, že už jsem viděl leccos.
      Z pohřbených snad zmíním jen Otmara Chlupa, jenž vedl družstvo vojáků během povstání henlainovců a byl přitom zabit. Také Malví tady má své příbuzné podle jména, což je pochopitelné, neboť to je jen přes kopec a po proudu. :-)
      Hřbitov z jižní strany míjí ulička jménem Kostelní zmola, což zní rozhodně lépe, než "Krchovskej pangejt", nicméně pořád jde jen o strž, erozní rýhu.
      Ulička ze severní strany nemá jméno, ale na ní umístěné betonové bloky jsou častým cílem part mládežníků. Pozdě odpoledne se mírně stoupající ulička otevřená k jihozápadu koupe ve slunečním světle, které ji vysekává ze stínu břečťanem porostlé cihlové hřbitovní zdi a agresivní kombinaci rozlámaných cihlově-okrově červených skal a stříbřité zeleni trnovníků.
      Myslínova ulice pak pokračuje dál takovým zvláštním úsekem opuštěného rádoby postindustriálu, který vypadá, jako by mapper Falloutu Tactics jen tak nahonem flákl někam pár budek a nějaký bordel, co měl zrovna pod rukama. Vydali jsme se po ní, poté, co jsme opustili jak hřbitov, tak umírající rozvaliny dávného květinářství - ten typický komín a sepjaté prsty skleníkových vitráží si nelze splést - a obešli jihozápadní kout Zamilovaného háje (na mapách KČT: Dolní rybník. Což je šlechtí. Za kaisera to byl samozřejmě Unter Teich, a také Unter M., ale co je císařská mapová zkratka M., to už jsem bohužel zapomněl. Jedině že snad die Matte, pastvina, ale proč to není die Wiese, jako v každé normální civilizované mapě?).
      Inu, tedy takto. Horní pruty lísek již práší, takže Viky "uvítala" zahájení pylové sezóny, a celý den bylo fest větrno, takže jsme oba chytli rýmu jak trám. Ale dějí se i dobré věci, kupříkladu umřel Hugo Chávez (čti Čávez) a ve svém úřadu konečně skončil Václav Klaus (Německá podoba původně řeckého Nikelaos, což by se snad dalo volně přeložit jako „vítěz v lidu“).
      Ale ne. Je špatné radovat se ze smrti člověka a dobrého křesťana, kterým Chávez byl, avšak považuji za vhodné vyjádřit své pozitivní emoce v souvislosti s odchodem politické postavy. Je symptomatické, že konec Cháveze-politika je pevně vázán na konec Cháveze-člověka, na jeho smrt. Chávezův politický život byl postaven především na boji s chudobou, a je zřejmé, že s ní dokázal zatočit fest. Sociální úroveň země vyskočila opravdu vysoko, naopak se zmenšilo množství opravdu chudých a negramotných. Nebylo to zadarmo - stát se zadlužil (státní dluh vylezl z nějakých 20% DPH na 40%), neboť výdaje na sociální sféru jsou výrazně vyšší, než celkové příjmy země. Nepřipomíná vám to Evropu? Jenže pozor! Venezuela je třetí největší světový producent ropy. A přesto je zadlužená... a safra. Navíc setrvale roste míra nezaměstnanosti. Ve skutečnosti sice došlo k odstranění chudoby, ale za cenu přesunutí velkého množství lidí do kolonky "nižší třídy", tedy mezi ty, kteří už naštěstí neumírají hladem, ale pořád jsou chudí a navíc se stávají závislými na státní podpoře. Toto je malá časovaná bomba, kterou ve Venezuele její prezident nastražil v první polovině svého mandátu. Nelze mu to vyčítat - pracoval pro ty nejchudší teď a systémové řešení (na které by možná ani nestačil - i když, zrovna on možná mohl?) odsunul do budoucnosti.
      Opravdu vážný problém nastal spíše ve druhé polovině kariéry. Masivní znárodňování domácích i zahraničních firem poškodilo důvěru v platnost základní poučky kapitalismu: "můj majetek je můj majetek" a značně snížilo chuť zahraničních firem participovat na Venezuelském trhu práce. U země závislé na exportu to není dobré. Nejvážnějším prohřeškem však byla změna ústavy, která zrušila omezení opakování mandátů. Každý další prezident se může nechat volit klidně furt dokola. Pokud k tomu připočteme zaktivizování nejnižší třídy a možnost snadno si najít sjednoducjícího vnějšího nepřítele (Kostarika, Spojené státy americké), pak dostáváme jasný obraz: Je zaděláno na klasickou latinskoamerickou diktaturu. El Prezidento vládne ad infinitum a zlí chlapi v černých šátkách s mačetami navštíví každého, komu se to nelíbí. Takový je výhled na důsledky Chávezových činů ve vrcholné politice Venezuely. A proto je dobře, že skončil dříve, než to mohl pohnojit ještě víc.
      Jenže Venezuela není jen tak nějaká země, je to třetí největší...atd. Což jí dává možnost diktovat podmínky. Akorát že objem těžby zemního plynu z břidlice ve Spojených státech letí prudce nahoru, takže cena ropných derivátů na severoamerické burze padá. Samotná ropa se drží a očekává se, že její cena mírně klesne (nicméně nečekám, že bych ještě někdy zažil pod sto dolarů za barel). Spojené státy na jednu stranu zvyšují vlastní těžbu, na druhou stranu také zvětšují vlastní zásoby. 95% státního rozpočtu Venezuely tak stojí na něčem, co sice dlouho rostlo, ale vůbec už nemusí růst dál. Zatímco dluh roste sám od sebe. Navíc Venezuela produkuje surovou ropu, benzín a naftu musí sama dovážet (z USA). Vzato kolem a kolem, tenhle koutek světa bude ještě zajímavý. Chávez zemřel včas na to, aby mohl být zbožštěn, a nové volby dávají šanci zlomit pečeť držící Venezuelu v umělém spánku. Nástupce obdrží pěkný balík potíží.
      To nástupce Václava Klause je celkem v klidu, neboť mu stačí, aby nekradl prupisky a nespojoval lidi kolem sebe se Satanem, a pořád to bude výhra. Ne že by dal najevo, že u toho míní zůstat - hádám, že chlapcům v ČSSD vstávají vlasy na hlavě hrůzou. A jak bude prezident spolupracovat se Senátem, v němž má Sociální demokracie většinu? No, to budou zajímavé časy. Ale já jsem optimista a věřím, že bude už jenom lépe. :-)
      A mezi to lépe řadím třeba i jeden malý špalíček dřeva položený na reproduktoru vedle mé ruky. Ten špalíček obsahuje flash disk a ten zase obsahuje "demo" modu pro Fallout Tactics: Děti Apokalypsy II. Zjednodušené VCG: Původní FOT je typický absurdní adorací militantního šíleného řádu technofanatiků z Bratrstva Oceli. Je to vtip, hyperbola ukazující na BoS v klasickém FO1, respektive na to, co se může stát, když je rovnováha narušena a hlad po moci vypuštěn; zatímco BoS v FO1 je spíše kontemplativní komunita bojovných mnichů žijící odtržená od okolního světa v podzemí bunkru v Lost Hills, BoS v FOT je conquista, křížová výprava, všeničící, všeplenící hon za Svatým Grálem a zhouba pro Pustiny. Pro hráče je vtipné, že je do tohoto příběhu vhozen právě na straně BoS a v průběhu hry celý obraz objevuje po kouskách, jednotlivé klíčové výjevy jsou plné černého humoru, jenž pak vrcholí v závěrečné scéně ve Vaultu 0, kde se hráč může postavit zvůli BoS a obnovit rovnováhu.
      Dobře, a teď si představme komunitu survivalistů, kteří se nemíní podřídit diktátu BoS. Nevyhnutelně dojde k válce, která ničí poslední přežívající ostrůvky technické civilizace. Osada po osadě jsou dobývány ocelovými hordami a pleněny ve jménu zrůdné ideologie stavící moc a techniku nad člověka a dětem apokalypsy nezbývá, než utíkat a na ústupu svádět marné boje. To byl námět první kampaně, druhá staví Děti apokalypsy před finální kataklyzma. Není kam utíkat, průsmyky v horách už nemá kdo bránit, ocelová smyčka se stahuje stále těsněji, zbývá už jen jediná naděje...
      Hráče čeká v první řadě mnohem těžší práce a strašlivé save/load orgie, leda že by hrál jako Bůh, to by pak možná mohl i vyhrát. Mise jsou kratší, jednodušší, akčnější a nabité událostmi. Celé prostředí je mnohem více interaktivní a vypovídající o pozadí příběhu. Je možno vylepšovat některé zbraně (mimochodem, jde to v FO1, jde to v FO2 a půjde to také v FO1,5), a to opakovaně. Hra je také napraná až po strop zvrhlým brahmíním humorem a podařilo se implementovat volitelné questy. Jediný problém je - že to ještě není.


      A na konci stejně všichni umřou... POŘÁD ALE JE TO LEPŠÍ KONEC, NEŽ CO NABÍZÍ FALLOUT 3! Nebo Skyrim.
      Trhám osobní rekordy: Tento soubor má 90kB a stránka má 12 234 návštěv. Hu!
      A pro ty, kdož ztrácejí chuť žít: Básně pana Krchovského vám zvednou! Zaručeně!
      (A náladu taky.)


    [130222]
    Tak jsem dneska zjistil, že Bomi, což je bývalý kluk Hanky Dv. (jejíž sestra se bude vdávat), má obchod s potřebama pro dřevárníky jen dvě ulice od mého starého privátu. Podařil se mu dobrý stalkerský kousek - a tak jsem jej také vyhmát - že totiž kdesi zchrastil staré armádní deky (zvané někdy "kopřiváky", ačkoliv správně jsou jako kopřiváky označovány uniformy z 50. let). Tyhle deky, to je základní materiál pro každého akolytu jekorového řádu, ježto jsou tlusté, vlněné a poměrně levné, takže se z nich dobře šijí prošívanice. Prošívanice je ta věc, která se nosí pod krunýřem, aby rána, byť odražená, přec nepotrhala chrabrému válečníku pajšl; a kterou ve filmech nosí málokdy. Zpátky k dekám: Poněvadž jsou tolik oblíbené, jsou dnes dost nedostatkovým zbožím, a náhrada za ně neexistuje, ježto dvě stovky za běžný metr stoprocentní vlny nejsou akceptovatelnou obchodní nabídkou pro žádného normálního obchodníka. Zvlášť pokud nechceme látku, skrz kterou je vidět až do Polska, ale pořádnou deku. Něco o tom vím, protože už nějaký ten měsíc sháním vlněnou látku na kalhoty a blejzr (ocelová šeď a královská modř) s tím, že když už si to nechám šít na míru, tak nemíním válčit s kompromisy.
       Touto obezličkou "elegantní" jako Ta-154 se nyní dostávám k hlavnímu námětu dnešního zápisu, a tím je: Dočetl jsem Amber! Ne, tak jinak: Základní povědomí o materiálech pro účely scavengingu.
    Jak praví "Chromíškovo pravidlo", dřevárník vysazený do neznámé, nepřátelské a divoké herní plochy jen v trenýrkách a zubním kartáčku je schopen nejpozději do 48 hodin sestavit kompletní sadu oblečení a výstroje. Toto pravidlo strašlivě komplikuje život survivalistům. Ti, když chtějí zadat myšlenou problémovou situaci, musí do ní vložit obskurní pravidla ve stylu "v lese nejsou vůbec žádné odpadky, ukradené automobily ani povodněmi pohozené lodě". Pokud probíráte rozvaliny domů, rozbitá auta, nebo popelnice, dostanete se díky tomuto pravidlu k jinému problému, totiž k vyčerpání reálné nosnosti. A pro rozhodování o tom, co je lukrativnější odnést, je nezbytné mít základní poznatky o materiálech (jelikož střih si upravíte vždycky a barvu přestříkáte sprejem, wtz).
      Nejčastěji nalezitelné jsou materiály umělé. Polyester (PE, PES) je odolný vůči otěru i trhání, stálebarevný, dobře schne, a proto se z něj dělají levné pracovní oděvy a prakticky všechna strůj, jež není z kůže. Protože je nemačkavý, dělají se z něj také levné košile a kalhoty. Bohužel, nehřeje, nesaje pot a na těle je nepříjemný, protože látka z něj se nepřizpůsobí tělu, ale udržuje vlastní tvar. Vlastně je úplně k ničemu, akorát je levný a odolný. V plameni se škvaří, hoří neochotně, ale když už vzplane, tak se blbě hasí a hořící tavenina má tendence se přiškvařit k tělu oběti.Polyamid (PA, PAD, nylon, silon a pod.) je na tom podobně. Odolný za sucha i za mokra, hřeje trochu lépe než PES a má oproti němu dvojnásobnou tažnost. Hoří dobře. K PA patří třeba i Kevlar, ale s tím se zatím setkáváme jen málokdy (typicky - dlaně luxusních pracovních a střeleckých rukavic). Akryl a polyakryl jsou náhražky vlny, což znamená, že trochu hřejí. Jsou méně odolné, než PAD a PES a dobře hoří. Všechny umělé materiály mají problémy s propouštěním vody a vzduchu a všechny jsou biologicky inertní a v zásadě věčné.
      Pak tady jsou přírodní materiály, které jsou o řád lepší a o řád (až dva) dražší. V základě bavlna (cotton, CO), která je příjemná na tělo, dobře saje pot, trochu hřeje a hoří neochotně. Vše, co přiléhá přímo na pokožku, by mělo být z bavlny. Do zátěžových oděvů se používá ve směsi s PES, kde bavlna dodá prodyšnost a odvádění potu a polyester dodá odolnost a trvanlivost. To jen AČR vyvzorovala vz. 95 v 100% bavlně (dnes není šance sehnat) a 100% PES (instantní potní koupel). Pak tady máme len (linen), který, když je nekvalitní, kouše a škrábe. Lněná tkanina je ovšem velmi prodyšná, a proto se používá na letní oblečení. Velmi ráda se mačká, ale módní pravidla dovolují (ba přímo doporučují) chodit v pomačkaném lněném oděvu. Len se objevuje vzácně, maximálně ve směsi s PES. Vše nad 60% obsahu lnu má poměrně vysokou hodnotu. Nehřeje a je odolnější než bavlna nebo vlna. Podobný materiál, konopí, býval základem pracovních oděvů, ale dnes se prakticky nedá sehnat. Zásadní po všechny časy bývala, je a vždy bude vlna (wool, wolle, line), která hřeje jak ďas, a to i když je mokrá, kouše tež jak ďas (zvlášť když je mokrá), a proto se zásadně používá na svrchní oděvy, svetry a šály. Vlna nehoří, ale neochotně se spéká, což je zásadní poznatek, pokud si chcete vybrat materiál pro kombinézu před náletem na Reich. Vlna se míchá s PES, který jí dodává větší odlnosti, a hlavně činí látku levnější, neboť střižní vlna (virgin wool, stylizovaná kresba klubíčka) je zatraceně drahá. Pokud nalezený kabát má 60% vlny, je to na úrovni dnešního "dobrý". 80% je hodně dobré a 100% je velmi obtížně sehnatelný artikl, který v ČR prakticky neexistuje a do obchodů, kde jej nabízejí, nikoho z vás nikdy ani nepustí. :-) Za napoleonských válek se šily z vlny celé uniformy, a šily se naruby, švy ven, aby to vojáky nekousalo. Dnes jeden takový mundůr pro řadového blátošlapa přijde na něco přes 15 000.
      V oblasti luxusních materiálů zůstaneme u vlny z jehňátek (lambswool), která má všechny vlastnosti vlny, ale navíc je uživatelsky více příjemná a skoro nekouše. Pak je tady kašmír (cashmeere, Cash), což je vlna z krku kašmírových koz a něco, co nikdy nepotkáte, leda byste to byli vy, kdo původního majitele odpráskne. Hřeje ještě víc, než vlna a na dotek je příjemnější než bavlna. Dělají se z něj šály, protože na nic většího lidi už nemívají peníze a protože vlněná šála na citlivém krku kouše, a přidává se do směsí vlněných kabátů, aby byly na omak příjemnější. Kašmírová šála je reálnější postapo platidlo, než nějaké zátky - je sice asi třistakrát levnější, než zlato o stejné hmotnosti, ale to není zase tak zlý poměr, a navíc hřeje.
      Z opačného konce tepelných vlastností na nás kývá hedvábí (silk), které chladí, a proto se z něj dělají podšívky luxusních lněných letních obleků. Kromě toho má hedvábné vlákno unikátní lesk, a tak se z něj dělají luxusní doplňky, třeba kravaty (kravaty se dělají také z PES, což vypadá strašně) nebo košile. Hedvábí má z přírodních materiálů největší pevnost v tahu a velmi nízký index tření, takže se z něj klasicky šily padáky - to, že se hedvábný padák málo tře však přesto neznamená, že prudké rozbalení padáku v náručí uživateli nespálilo obličej - a také první neprůstřelné oděvy. To bylo ovšem za Korejsko-Holandské války a ukázalo se, že sice 400 vrstev hedvábí zpomalí střelu z arkebuzy natolik, aby uchránilo život nositele, ale oděv z tolikého hedvábí začíná mít vyšší cenu než bráněný ostrov, takže se to neujalo. Hedvábí je náchylné na vodu, takže jsem je vlastně ani nemusel zmiňovat.
      Trochu bokem stojí ještě jeden hlavní materiál, totiž viskóza, umělé hedvábí, náhražka padákového v pozdějších fázích války. Vyrábí se z celulózy, vypadá podobně leskle, jako hedvábí, stejně málo se tře. Je ovšem slabá, zvláště za mokra, a nehodí se na svrchní oděvy. Praktické použití jsou podšívky.
      Takže nyní je již jasné, že když má scavenger z klanu MadBrahmíny v rukou plášť s cedulkou 80% vlna, 20% kašmír, má v rukou něco cennějšího, než je život člena jiného klanu. V této souvislosti zadávám domácí úkol - klasik brutálního postapofekalismu Petruschka v jedné povídce popsal zisk jégrovek za cenu života původního nositele. Otázka, jež zůstala nezodpovězena: Jak zabít chlápka pro podvlékačky, aniž by tím došlo k jejich znehodnocení?
      A s heslem "Život... je život!" se loučím a jdu spát, za 6 hodin vstávám.



    Hofyland

    Templářský řád Vaultu šílené brahmíny

    <°)))><

    Deviant Art

    JudeTube

    Fotoalbum na Rajčeti

    chekotay@seznam.cz
    Vše, co jste kdy chtěli vědět o Falloutu a báli jste se na to zeptat.
    Návštěv:

    Originální IP: